právník (cca 26-30 let)

Kamarádce se stala tato příhoda:
na seznamce jsme spolu tolik nekonverzovali, preferovala jsem osobní setkání, takže jsme se rychle domluvili na setkání, poslal jakousi neutrální malou fotku, takže jsem byla zvědavá, jak jsou na tom právníci.

Přišel velmi nereprezentativní vzorek, ale měla jsem něco tušit už ve chvíli, kdy pozvání situoval do takového zakouřeného baru. Přišoural se strašně tlustý chlap, trochu funěl, a já si říkala fajn, obéznější kluci bývají takoví bodří a srdeční, s ním bude zábava.

To jsem se však mýlila. Zpočátku jsme vedli poměrně fádní představovací maraton, já si objednala vídeňské kafe, on pivo. Funěl a při vyprávění o tom, že studuje práva a pracuje jako realitní makléř, jsem přemýšlela, jak se takový makléř pohybuje s tou pneumatikou, když prodává ty domy. Co mi ale vadilo víc, bylo, že do toho funění strašně ráčkoval a špatně vyslovoval, myslela jsem zprvu, že má nějakou poruchu řeči, ale neměl..bylo mi to hrozně trapné, ale každou chvíli jsem ho musela prosit, aby mi zopakoval, co řekl. Já mu krátce vyprávěla o sobě a on pak také začal.
Práva že má kapse a že je nejlepší z ročníku, že bydlí ve třiceti u maminky, no snad chápu, že je to daleko pohodlnější, protože mu máma vypere, vyžehlí a uvaří, což by si sám dělat teda nechtěl. Že strašně rád spí a úplně nejradši je, když se napráskne něčím dobrým a pak si může pěkně zdřímnout. No pochopitelně…můj bože. Konverzace byla čím dál nudnější.

Došlo na placení, šel si zaplatit svoje pivo a vzdálil se na záchod, já si zaplatila kafe a v tuto chvíli jsem chtěla udělat to, co dáma nedělá. Utéct, nebavilo mě to a měla jsem toho jeho funění a žvanění až po krk. Možná jsem měla, ale ochudila bych se o další pokračování naší skvělé konverzace a navíc mi to přišlo nezdvořilé. To jsem ještě netušila, že v situacích, kdy s ním někdo nesouhlasí, právě jemu zdvořilost nic neříká.

„Půjdu už na oběd, děkuji za setkání, ahoj“, povídám.
„Půjdu s tebou.“ oznámil mi.
Odmítla jsem s tím, že půjdu na opačnou stranu města, ale nedal se odbýt a šel, v tu chvíli jsem měla vztek, tohle se nedělá, já s ním obědvat nechci. Když jsem čekala na semafor u křižovatky, stál vedle mě a začal prohlašovat „Měla by sis nechat narůst delší vlasy, ty krátké se mi nelíbí“ Byla jsem v šoku. Moji poznámku o tom, že je to moje věc, asi neslyšel. Když jsem mu po několikáté zopakovala, že chci jíst sama (neboť otázka PROČ byla asi jeho oblíbená), naštvaně odešel. Po obědě jsem nastoupila do MHD a zazvonil mi telefon. Spolucestující museli mít tehdy velmi zajímavou dramatickou chvilku, protože takový telefonát by snad neprobíhal ani v absurdním dramatu.

To, co bude následovat, je opis telefonického hovoru. Připomínám, že pánovi bylo cca 26-30 let, neboť při rozhovoru se mi zdálo, že mluvím s emočním kvocientem pětiletého dítěte.


„Ahoj, tady Robert“
-„Ahoj“
„Volám, protože se chci zeptat, kdy spolu zas půjdeme.“
-„Nezlob se, ale asi ne.“
„Proč?“
-„No, víš, nikam se mi s tebou nechce“
„Tak kdy?“
-„No, nikdy, vůbec…“
„Ale my spolu přece chodíme“
„Ne, to rozhodně ne“
„Ale já si myslím,že se k sobě skvěle hodíme“
-„Já myslím, že ne Roberte.“
„Já myslím, že jo. Proč ne?“
„Nevím, prostě ne, jak ti to mám vysvětlit?
„Já myslim, že JO! Proč se ti nelíbím?“
„No, prostě to nezajiskřilo, nesedneš mi.“
„Proč?“
„Já nevím proč!“
„Ale já myslím, že se k sobě hodíme“
„Ale já ne.“
“Takže ty se mnou chodit nebudeš???!! „
„Ne!“
„Proč?“
„Dej mi laskavě pokoj, co si o sobě vůbec myslíš?“
„Ty jsi pěkná kráva. “

….prásknul s telefonem a já si do poloprázdné tramvaje oddychla:
Debil.