Nový vzhled blogu je na Vás - vyberte si ho sami!

Jelikož je už opravdu čas udělat samostatnou doménu, poprosila bych Vás o pomoc při vybírání vhodné šablony. Vybrala jsem ze záplavy free šablon ty, které se nám zdály vhodné.

Kterou šablonu hodnotíte jako nejlepší a nejpřehlednější?

1. http://www.themesbase.com/preview/?preview=4835
2. http://www.themesbase.com/preview/?preview=6368
3. http://www.themesbase.com/preview/?preview=4152
4. http://www.themesbase.com/preview/?preview=3831
5. http://www.themesbase.com/preview/?preview=4643

Můžete mi zanechat komentář s číslem nebo hlasovat v anketě, která je umístěná v pravo.

Je to ostatně Váš blog, proto je ve Vaší režii :)

SK

Pražská trojka :)

Po přečtení „veselých“ historek z internetového seznamování jsem se rozhodla i já přispět se svou troškou do mlýna. V dobách mých pokusů ještě nebyl digitální foťák standard každé domácnosti a člověk tak byl ušetřen „zajímavých“ fotek, které se teď evidentně posílají. Protože je to skoro 10 let,tak vám představím ve zkratce pár typů, na které jsem narazila (zachovávám i přezdívky z té doby dle povolání, národnosti či jiných zajímavostí).

1. Zahradník – pán, který mne již před osobním setkáním psal, ať mu zavolám něco na dobrou noc, se nad mojí replikou, že je to drahé a cizím lidem nevolám, dost vytočil (osobně mi to pak vysvětlil, že jsou děvčata, která si od randechtivých mužů nechávají poslat kredit a pak se jim už nikdy neozvou. Pro mne jako majitelku paušálu to byla novinka, ale to odbočuji).

K setkání došlo někdy z jara roku X. Ve chvíli, kdy jsme v čajovně dosedli, mi sdělil, že tedy v tom svetru nic moc a že když ho sundám, je to lepší. Ihned doplnil jak rozděluje ženy a) anorektička, b) štíhlá, c) sportovní postava, d) normální postava, e) pár kilo navíc, f) plnoštíhlá, g) obézní. Neměla jsem odvahu se zeptat, kam se svým BMI 24 patřím.

2. Slovák – sraz na Andělu. Pána neustále přitahovala obří obrazovka s fotbalem. Můj pocit, že zdrhnu, vystřídal smysl pro slušnost a vydala jsem se s ním na „Tour de Prague“. Z Anděla na Palackého, po nábřeží na Karlův most. Ze snahy o konverzaci jsem se dozvěděla od inženýra u firmy SUBTERRA, jak je tu strašně draho (což s ohledem na můj tabulkový plat VŠ humanitního směru jsem považovala za poněkud trapné). V Mostecké mi nabídl, že koupí párek v rohlíku se slovy, „že je nejlevnější v Praze“. Teď jsem konečně mohla vyhodit své trumfy a sdělit mu, že levněji ho mají na Smíchovském nádraží a s díky odmítla. Cestou

na Smíchov jsem vyslechla ještě lamentaci na předražené pivo, neomalené vstupné na pivní slavnosti etc. Po navigaci k levnému občerstvení jsem nasedla do autobusu vyděšena replikou „já ti zavolám“ neb jsem ještě nevěděla, co přesně znamená.

3. Transvestita – při tradiční e-mailové korespondenci jsem byla upozorněna, že má kamarády transvestity a zda mi to nevadí. Jsem tolerantní, tak je to OK. Sraz a procházka po Petříně, kde z něj vypadlo, že se také jednou zkusil převléci a informace o tom, že z toho měl erekci.

Což bylo možná více informací, než jsem potřebovala slyšet. Ještě následovalo podivení, proč se seznamuji na Seznamce, že se tam ochomýtá i on, extrovert, mu evidentně divné nepřišlo. Aspoň mne doprovodil na metro.

Po pár rande na slepo jsem se rozhodla, se více pohnout. Naskenovala pár fotek, dávala hned čísla etc., aby se komunikace trochu rozproudila. Efekt nulový. Stejně vás nechají někde trčet, protože pro pány skrblíky je i sms s nějakou stupidní výmluvou příliš velká investice. Také jsem narazila na pána s kterým jsme vyměnili fotky a začal mi psát dlouhé dopisy s otázky typu „co mám pod postelí?, jakou mám ráda barvu? a jiné pro život užitečné informace“ . Na setkání při jeho časově náročné práci knihovníka nedošlo.

Abych to shrnula párkrát jsem si aspoň pokecala (to zahrnuji i analýzu jejich předchozích vztahů), ušla cca 10 km na podpatcích, několikrát vyslechla větu „kam půjdeme?“ (proboha, vždy jsem šla na místo určení, které zvolili oni a to i do čtvrtí, kde neznám jediný podnik), byla opita a na Seznamce už nikdy více.

p.s. ještě přidám hlášku od kamarádky mého známého, která to na Seznamce také vzdala. Nevím jestli se s dotyčným už stihla vidět, nic méně ji oznámil, že na třetím rande očekává sex a že má alergii na latex, tak ať si to nějak zařídí. Jediná možná odpověď je alergie na debily, protože ne vše jde nanormovat.

Čtenářka Radka

Promiň, odcházím ...

Můj další příběh je o mužích, kteří by v klidu mohli sehrát ve filmu Pearl Harbor scénu „Zítra jdu do boje.... Možná se už nikdy neuvidíme... Možná se totiž už nevrátím.“

Prvním z nich byl Ivan. 30 let, tmavovlasý, štíhlý, přiměřeně vysoký rozvodový právník z velkého města. Když mi odpověděl na inzerát a poslal fotky, doslova mi spadla brada. Někoho takhle moc atraktivního jsem nečekala. Navíc jsem do té doby netušila, že se na seznamkách pohybují i takoví chlapi, jako je on – úspěšní, v rámci svých možností vlivní, velmi hezcí, sebejistí, vzdělaní a kariérně na výši. Až jsem z toho chytla lehkou neurózu, že se mu nebudu líbit, až se setkáme. Po pečlivém výběru jsem mu poslala pár svých fotek a čekala na odezvu. Odepsal docela rychle, takže mě obavy opustily. Těšila jsem se na každý jeho e-

mail. Psali jsme si o cestování, o jeho dovolené na Kubě, o mentalitě místních lidí, srovnával je s Čechy, zabrousili jsme i na naše bývalé partnery, a když mi jedno ráno napsal z terasy své chaty u Vranovské přehrady, začínala jsem v tom slušně lítat.

A došlo i k první schůzce. Ačkoli byl podzim, bylo venku výjimečně teplo, až horko, a já si na sebe vzala černou halenku s hlubokým výstřihem na zádech a dlouhé džíny. Každý si dovede představit, jak hezky mně v tom bylo. On byl taky v černém a s potěšením jsem zjistila, že nosí brýle, takže jsem z těch svých, občas nošených, nemusela mít mindrák. V kavárně si objednal vídeň a já presso, poručil si hodně šlehačky a podivně dlouho proháněl servírku, aby ukázal, že je pan Někdo. Sotva jsme se posadili, podal mi svoji vizitku, kdybych náhodou někdy něco potřebovala, a začal povídat o rozvodech. Jak příjemné téma na prvním

rande! A pak k tomu přidal monolog o veřejných zakázkách pro stát a pro města, jaké jsou v tom podvody a korupce, jak se se vším kšeftuje. Celou dobu jsem k tomu neměla co říct, nebyla to moje parketa, a tak jsem tupě mlčela.

Po návratu domů jsem vizitku roztrhala a hodila do koše. Za hodnou dobu jsem se z mailu dozvěděla, že bohužel odjíždí za prací do Prahy na dobu neurčitou a do města blízkého mému se bude vracet jen občas. Do kalhotek se mi tím projevem nedostal, a tak se vytratil jako pára nad hrncem. Počítám, že nikam neodjel a dodnes klátí důvěřivé holky chtivé vážného vztahu.

Podobným případem byl i Honza. Spolumajitel kempu na vysočině, 28 let, vysoký modrooký blonďák, velice galantní muž, který dokázal ženě zalichotit a získat si ji. Nosil mi růže a dostal mě především tím, že mu nedělalo problém zajít do divadla, na výstavu nebo na koncert jiné než rockové hudby. Po večeři na druhém rande jsem se dozvěděla, že odjíždí za prací do Rakouska a domů se bude vracet asi jednou za měsíc. Řekla jsem, že se známe dva týdny a je to jen jeho volba. Doma jsem strčila růži do vázy a bylo mi jasné, že z toho zase nic nebude.

Doteď si myslím, že oba lhali a jen prostě nedokázali říct „Promiň, nejsi holka pro mě.“ Nebohledali holku do postele.

Čtenářka Alice

Doména a samostatná stránka či blog?

Vážení čtenáři,

jelikož se číslo návštěvnosti překlenulo přes 100 000, denně mi zasíláte příběhy a přispíváte komentáři, začala jsem uvažovat o přesunutí blogu na samostatnou doménu a vytvoření přehlednější internetové prezentace, kde by byly všechny příběhy dobře rozděleny a vše by bylo přehlednější.

Proto bych se Vás zeptala - máte o samostatnou doménu zájem nebo Vám stačí blog s jeho omezenými a základními principy?

K doméně bych totiž mohla udělat pro Vás i menší forum, kde byste se mohli například seznamovat nebo si mezi sebou sdílet příběhy.

Nevím jak se to dělá, mám takový dojem, že se musí koupit doména, zaplatit webhosting na rok a najít někoho, kdo mi ty internetové stránky udělá. Toto bych nějak zařídila, ale ráda bych zjistila Váš zájem :)

Tak co, kdo z vás je pro?:)

Seznamková královna

Volvič

Úplnou náhodou jsem se dostala k Vašim seznamkovým příběhům a chtěla bych přispět svojí troškou prožité hrůzy do mlýna.

Letos na podzim mi bude 28 let. Jsem rok a půl šťastně zadaná. Inzeráty na seznamkách jsem četla i zadávala zhruba 2 roky, a to do té doby, než jsem potkala přítele. Musím přiznat, že jsem ve své naivitě několikrát naletěla, ale dostalo se mi tím pádem dobrého ponaučení do budoucna :)

Prvním „velkým“ příběhem je Michal, pracovní jméno „Volvič“. Podle fotky sympaťák, 29 let, svobodný, bezdětný. Potkali jsme se na chatu a tak nějak náhodou si začali svěřovat, kdo co od svého partnera čeká. Ubezpečil mě, že dokáže svoji přítelkyni a později manželku dokonale zabezpečit, zajistit peníze i skvělé bydlení. Že jeho vyvolená bude mít prostě všechno a on hledá nějakou hodnou holku, která si toho bude vážit a nebude ho jen využívat. Pracoval jako řidič kamionu, a tak se pochopitelně od jeho milé očekávalo i to, že se v době jeho nepřítomnosti nebudou v tom luxusu vyskytovat v předsíni cizí pánské boty.

To mě zaujalo. Říkala jsem si, že asi chudák zatím narazil jen na samé zlatokopky, nevěrnice a využívačky. Naše konverzace se čile vyvíjela, probrali jsme záliby, cestování, kulturu různých cizích zemí, fotky na profilech... Až to dospělo k domluvě na osobním setkání.

V den D jsem si vybrala hezké střízlivé oblečení – džíny, top, boty na podpatku a černé sáčko – a ve stanovenou hodinu jsem vyrazila k radnici v našem městě – to bylo místo srazu. Byl přesný. Na chodníku stál tmavovlasý, štíhlý a celkem vysoký muž v džínách a černé kožené bundě. Opodál parkovalo jeho temně modré naleštěné Volvo.

Sedli jsme si do nedaleké kavárny, dali si čaj a já jsem se začala vyptávat na jeho práci. Dozvěděla jsem se, že si dost vydělá, nedávno si koupil ono Volvo za celý jeden milion korun, a tím si splnil svůj dávný sen. Teď prý šetří druhý milion na vlastní byt, protože ještě bydlí u rodičů. Dobře. Někdo má napřed raději auto, které až tak nutně nepotřebuje, než vlastní domácnost, každý jsme nějaký. Při duchaplné konverzaci jsem zjistila, že tento chlap píše jako Bůh, ale mluví jako debil. Bylo to, jako kdyby za něho psal maily někdo úplně jiný. Při slovním projevu se divně usmíval, jako kdyby nebyl zcela duševně normální, mezi slovy dělal významné pomlky, měl slabou slovní zásobu a nechápala jsem jeho otázky. Nechápala jsem, co ode mě čeká za odpovědi.

Přesto jsem později kývla na sobotní výlet na nedalekou přehradu. Znovu přijel v nablýskaném autě, ale jeho slovní projev se už omezil pouze na to, kolik jeho auto žere, jak jede rychle, jak jede tiše, kolik má zrovna na tachometru, jak voní novotou a taky nezapomněl zmínit, že nemá prostředky na to, aby za mnou dojížděl. Na moji poznámku „Když sis koupil tak drahé auto, musíš mít i na jeho provoz, ne?“ odpověděl neurčitě, něco ve smyslu, že je to auto sváteční, jen pro zvláštní příležitost.

Na přehradě jsme si dali opět čaj, a ačkoliv mě původně zval na večeři, nic si nevybral „Ale ty se klidně najez.“ Bylo mně nad slunce jasné, že chce ušetřit a nebude takový haur, jakého ze sebe dělá.

Při odchodu domů mě nechal napospas nějakým Bulharům a šel kontrolovat, proč se skupina mladíků ochomýtá kolem Volva, jestli mu to náhodou neškrábli. A já stála před restaurací s děsem v očích, že mě někdo přinejmenším okrade o kabelku.

Později jsme se sešli ještě několikrát. Musela jsem za ním přijet do Brna vlastním autem, protože co kdyby mu tu jeho lásku na parkovišti náhodou někdo odřel nebo poškrábal, na občerstvení (balenou perlivou vodu) mě pozval do vietnamského bistra. Jednou za mnou přijel dokonce kamionem a jednou autem na běžné ježdění. Nevím, co to bylo za značku, ale k vraku to nemělo daleko.

Neustále se mi snažil napovídat, jak mě miluje, psal mi ze zahraničních cest skvělé smsky.

Až jednoho dne přišla sms s tím, že se chce rozejít. Přitom jsme spolu ani nechodili... Prý se nedokázal zamilovat. Svoji lásku mi vyznával proto, že si myslel, že to časem přijde, ale ono nic. Vzala jsem to a přerušila jsem kontakt, protože bylo jasné, že to nemá světlou budoucnost.

Další den přišla zpráva, že mu moje smsky chybí a i když spolu nebudeme chodit, můžeme si alespoň psát, aby mu na cestách nebylo smutno. Na to jsem odpověděla, že v tom nevidím žádný smysl, a debatu ukončila.

Odpoledne jsem se znovu připojila na chat a vzápětí mi přišla zpráva, jaká jsem kráva, které musel otevírat dveře od svého úžasného auta jen proto, aby mu neupatlala pečlivě naleštěnou kliku, kterou po každém mém doteku musel doma hodinu čistit od nějakého krému (žádný nepoužívám a ruce se mi nepotí). A že jsem úplně blbá, protože očekávám od vztahu něco jiného než on. Že nejsem normální, protože mojí prioritou není jeho auto, že se zajímám o nějaký blbý city, a že nehledím na jeho skvělý majetek. Ukončil to tím, že jsem ho stála na společných rande spoustu peněz, za který si mohl najmout nějakou dobrou štětku, se kterou by si alespoň něco užil.  Janě, kterou si mezi tím stačil najít, jsem se ani nedivila, když se rozhodla raději pro studium vysoké školy, a potají jsem ji obdivovala za to, že ho dokázala prokouknout dřív než já. Politovala jsem ho, jaký je chudák, zesměšnila jsem na oplátku jeho stížnosti, a od té doby jsem o něm, díky Bohu, neslyšela.

P.S.: Jeho skvělá kožená bunda byla stará 10 let a byla údajně nezničitelná.

Já děkuji čtenářce za tento příběh. Při každém příspěvku od Vás si v duchu říkám jediné... "WTF?" :)

Kamarádská výpomoc...

 Má kamarádka se rozhodla podat inzerát jiné kamarádce. Sama si s těmi nápadníky psala za ní a vybrala prý ty pravé. První rande ji domluvila v parku s klukem, který si bude při tom venčit psa.

Osudný hodina nastala a začalo jejich setkání, které skončilo již po 15 minutách. S tou kamarádkou jsme ji čekali na druhém konci parku a teprve od ní jsem se dozvěděl, co na ní přichystala. Jejich schůzka probíhala jejím monologem, u toho kluk párkrát něco prohodil a pak vše ukončil hláškou, že má hlad. Jak nám to líčila, tak jsem čekal, že ho pošle do hajzlu (to bych být na jejím místě určitě udělal), ale...nečekaně...

Nakonec se domluvili na příští týden na další schůzku. Jak to dopadlo, tak to ještě nevím. Tipuju ale spíše na fiasko. Já jsem u toho, jak nám to ličila přímo brečel smíchy! A nakonec podotýkám, že je zmíněná kamarádka extra vybíravá a hlavně až příliš stydlivá, což se na této schůzce vůbec nepotrvrdilo.

Holky, jak byste zareagovaly?

Radek

Inspirace posledním Kolíkovým příběhem...

Říká se, že ženy neví, co chtějí a nepřestanou, dokud to nedostanou. Tahle otřepaná fráze mi kdysi posloužila pro hlubší teorii o chování některých žen při výběru partnera. Poslední článek mě tak trochu inspiroval k napsání malého pojednání. Možná jeden příklad vydá za víc, než dlouhé vysvětlování.
Říkejme ji Monika. Je jí mezi 20 a 24 lety, pracuje ve větší firmě jako obsluha kopírky a kávovaru a sní o růžové budoucnosti po boku prince v bílé audině. Je docela pěkná a nemá o nápadníky nouzi. V zástupu kandidátů se nachází různé existence, stojí za hřích i za seznámení, ale nikdo z nich není zrovna právník s vysokým příjmem a naleštenými hodinkami.
Říkejme mu třeba Daniel. Není starší více jak rok od Moniky a pracují spolu ve stejné firmě. Danovi se líbí a určitě by si s ní něco zkusil, ale bohužel nezapadá do přesně stanovené formy ideálního partnera a tak mu není umožněno více, jak společné kafe u automatu v kantýně. Není sám, Monika má jasnou představu o tom, jak vypadá její vyvolený a není ochotná slevit ani o trochu. Jejich cesty se tak rozcházejí dříve, než se pořádně sešly. 
O dva roky později oba pracují ve stále stejné firmě. Daniel už nedělá řadového pěšáka ve firmě, povedlo se mu povýšit a vlastní šikovností si buduje kariéru, která se zdála tak beznadějně rozšlápnutá po opuštění studií. O Moniku by pořád stál, ale ta trvá stále na svém a pokud si z někým začne, je to jen pro udržení se ve formě. Asistentka je ve firmě pořád zapotřebí, sice si moc nepolepšila, ale zase stabilita zaměstnání má také svou váhu. Ani tentokrát Dan nedostal šanci.
Za další tři roky už Daniel hodně dokázal. Skoro z ničeho se vypracoval na vedoucího oddělení, šéfové si jej chválí, u podřízených je oblíben, zdálo by se, že nic nechybí k dokonalosti. Ale našlo by se. Monika stále nedává Danovi spát. Ne, že by celou dobu čekal jen na ni, ale zatím každý vztah dříve nebo později skončil a tak stále živí plamínek naděje. Pevnost je však nezlomná. Dan stále nedosáhl úrovně, ze které Monika vybírá své dočasné partnery a tak má utrum. 
Po dvou letech Daniel odchází z firmy. Chce si založit vlastní a zkusit štěstí na vlastní pěst. Sice neradi, ale všichni se s ním loučí a přejí mu hodně štěstí. Monika je stále asistentkou. Po letech stagnace se objevila naděje v podobě muže, který skoro splňuje její požadavky. Už bylo na čase, biologické hodiny se staly hlasitějšími a tak malá vada na kráse, totiž že je již ženatý, je z kategorie nepodstatných. Se ženou koneckonců již nežijí a tak se Monika upřímně raduje.
Po roce a půl se Monika konečně dostala ze spárů násilníka. Jeho bývalá žena věděla, proč ho opouští a Monika to už teď ví taky. Bolest na duši se skrýt dá, ale bolavé oči na kráse nepřidají. Nápadníci výrazně prořídli. Vrtkavé štěstí ji nakonec přivede do cesty Jindru. Jindra je prototypem sportovce, vyznávajícího především kryglistiku a gaučing. Jejich vztah začne společným bydlením v Jindrově garsonce, kterou Monika ráda uklidí do lepšího stavu a "poslušně" žehlí, zatímco on sleduje zápas Barcelona vs. Chelsea v blízké hospodě. Je ráda aspoň za něco, je jí přes třicet a už není taková kočka, jako bývala. Jindra jezdí oprýskanou felicií, ale aspoň ji nebije a to může být někdy důležitejší, než barva vozu. A Daniel? Podnikání mu jde, někdy lépe, někdy hůře, ale má se fajn. Konečně si pořídil pěkné audi na výlety se svou přítelkyní, dokonce se mu tam vejde i kočárek pro m
 alou dcerku. Když jednou takhle dává na přechodu pro chodce přednost Monice, která zrovna vleče domů lahváče spolu s dalším nákupem, ani ji nepozná. 

Možná by se to celé dalo zkrátit parafrází přísloví: Jak stařenka vybírala a vybírala až přebrala. Ať tak nebo tak, příběh je na motivy skutečných událostí a postav. 

čtenář Josef 

tisíce tváří pana Daniela

Můj příběh je trochu zvláštní tím, že to seznamkou nezačalo, ale naopak skončilo. Tak popořádku: jednoho pěkného slunečného odpoledne si vykračuju po městě, když tu za sebou slyším zrychlený krok a volání „slečno!“ – otočím se v domnění, že mi něco vypadlo z kabelky, že mi holub podělal záda a někdo mě chce upozornit, nebo mi nějaký pouliční prodejce, kterého jsem si nevšimla, chce nabídnout tři hnusné NO NAME parfémy za úžasnou cenu jednoho (800 – 1000 Kč, nebo „pokud to zůstane mezi námi, tak vám ho dám za 400“). Vidím však chlapíka ve slunečních brýlích, který evidentně přiběhl od toho auta s otevřenými dveřmi (průměrné auto hodné slušného muže), trochu se rozpaky zadýchává (ve skutečnosti nulová fyzička) a povídá, že mě viděl už na začátku ulice a prostě si nemohl pomoct a musel to otočit a zkusit mě pozvat na kávu, i když riskuje facku. Odpovídám, po krátkém zaváhání (jsem nezadaná), že nemám zrovna čas (rozuměj: vyskočila jsem jen na rychlý nákup a nevypadám zrovna nejlépe jak dovedu). Tak prý jestli bych mu nedala na sebe telefon. Zaváhám podruhé, v mozku mi běhá ANO – NE a naštěstí mě napadne spásná myšlenka, že mu dám svůj email (fiktivní mail vytvořený pro občasné anonymní šmírování bývalých kluků a bývalých kamarádek na facebooku, ještě než jsem zjistila, že aplikace „zjisti, kdo si prohlíží tvůj profil“ je podvod). Spokojeně si ho nadatluje do mobilu a s ujištěním, že se mi co nejdříve ozve, nasedá do auta a odjíždí. Sluneční brýle si nesundal. Večer otevírám schránku a tam už na mě čeká neznámý email (doručen pouhou půlhodinu po čase setkání venku). Jako správná žena odpovídám až druhý den. V emailu je úvodní věta, jak jsem se mu moc líbila a rád by mě pozval na kávu, nebo ještě lépe rovnou večeři. Jmenuje se Daniel, je mu 33 let, vysoký přes 180 cm, štíhlé vypracované postavy a tmavých vlasů. Svobodný, heterosexuální, bydlí ve vlastním bytě a nemá děti. Protože mám v hlavě asi nějakou slepou uličku, která mi občas mlží úsudek, připadají mi tyto informace normální. Říkám si, že i když to zní jako výpis profilu na seznamce, asi je to v pořádku. Dokonce mi připadá normální i to, že se mi nezdál 180 cm vysoký a nevypadalo to, že by měl vypracovanou postavu, ale co. Měla jsem podpatky, zády k sobě jsme se nepoměřovali a měl poměrně volnou košili, takže když to o sobě píše, asi to tak bude. Žádám ho o fotografii, na které bude bez slunečních brýlí. Jednu mi posílá a na oplátku žádá o fotografii mou. Připadá mi to sice zvláštní, ale je to vcelku fér, takže posílám. Podle fotky člověk také dost pozná, např. trapná póza před cizím autem mě neoslovuje a ze všech nejhorší jsou ty dovolenkové fotky z Monte Carla, kde dotyčný chudák uvidí na ulici zaparkovaný luxusní bourák a nechá se před ním zvěčnit s rukou na klice a s křečovitým úsměvem typu „dělej Mařko, foť, než přijde majitel anebo to začne houkat!“. Pak taky nesnáším fotky z hradů a zámků. Popojedem.  Jeho fotka je normální, v pozadí neidentifikovatelná zeď, jeho vzhled průměrný (v brýlích vypadal lépe), ale povídám si, že mu dám šanci, třeba má charisma a je chytrý. Odpovídám s přiloženou fotkou a větou informací o sobě (věk 30 let, svobodná, bezdětná) a s žádostí, ať mi napíše o sobě víc. Odpověď přichází obratem, což hodnotím kladně a naivně se domnívám, že je v práci a nedočkavě čeká na email od té úžasné slečny, kterou včera potkal. Informace o sobě ale další nepodává, vyjma toho, že má rád turistiku a muziku. A že mi to na fotce moc sluší. Zve mě na večeři. Přestože vím, že na schůzku se nemá kývnout dříve než za 5 dní až týden, domlouvám termín za 2 dny, protože potom odjíždím na dovolenou a jsem zvědavá. Ochotně souhlasí s tím, že více si povíme na té večeři (zmínka o večeři už potřetí za sebou ve mně vzbudí ujištění, že už mě nečeká chlapovo trapné „já vlastně nemám hlad, takže nakonec jíst nebudu, ale ty si klidně něco dej“). V den D a hodinu H už jsem připravená a vypadám dokonale. Nepřeháním to a volím jednoduché, ale vkusné oblečení. Přicházím k určené restauraci a on přijíždí téměř současně. Podáváme si ruku a v tuto chvíli už mám možnost s určitostí zjistit, že neměří přes 180 cm, ale pod 180 cm. Postava štíhlá…. ale vypracovaná…? Protože už vstupuje do restaurace (první, jak to má být) a já jsem v těsném závěsu, nemám čas tu postavu pořádně zhodnotit. Nakonec, má volnou košili. Zavane ke mně jeho kolínská nebo deodorant, jehož vůně je cítit na 90 % mužské populace, ale aspoň to není nějaký kořeněný výstřik do tmy. Vyberu nám místo u nejvzdálenějšího stolu, abychom si mohli nerušeně povídat. Otevíráme jídelní lístky. Následuje - tradičně špatně zahrané  - divadlo, které zcela netradičně neodhalím s úplnou jistotou. Je to několikeré plácnutí se přes kapsy kalhot a hrané zděšení, že něco nemá. Moje zvednuté obočí a vyčkávavý výraz jeho divadlo prodlužují a plácání se přes kapsy a mumlání „to snad ne, to je trapas“ se zdá být nekonečné. Potom se obligátně ptám „děje se něco?“ Dostane se mi odpovědi, že si zapomněl peněženku. Kontruji otázkou, jestli to má domů daleko. Je zaskočený a neví, co odpovědět. Ptám se znovu, zase neví co opovědět, ptám se potřetí, povídá, že si ji nechal v práci „za městem“ (později se dozvídám, že byl celý den doma a pracuje z domova, no nevadí). Sedí a hledí na mě. Že by se zvedal, to nevypadá. Já pokrčím rameny (snažím se ovládnout nasupený výraz) a kategoricky hlásím, že tedy večeře nebude. Zvedám se. Překvapeně se zvedá za mnou. Odcházíme. Tady bych se na chvíli zastavila a trochu to rozebrala. Tyto taktiky jsou dost ubohé a také dost známé. Bohužel, vždycky existuje 1% možnost, že to není divadlo, ale že se to opravdu děje. Proto slušný člověk váhá, jestli má druhého rovnou poslat do řiti, nebo mu dát ještě pár minut šanci. Já se, bohužel, rozhodla pro to druhé. Tyto taktiky jsou především dvě: ta první, kterou používají ostřílené typy zejména v neznámém prostředí a na ženské, které na první pohled ohodnotí jako husy, spočívá v tom, že dotyčný si vychutná večeři a když přijde na placení, najednou nemá peněženku. Nevýhodou je, že to chce opravdu odvahu hrát tohle divadlo (navíc ještě před číšníkem) a také, že se riskuje, že ani žena nebude mít na zaplacení a komediant bude muset zastavit svou občanku a pro peněženku si dojet. Dříve, než se rozmohly i v restauracích platební karty, bylo jednodušší ukázat portmonku s vykukujícími kreditkami (z nichž některé jsou sice zlaté, ale od klubu mobilního operátora, u kterého tento jedinec pro-smskoval majlant) -  a nebyl to takový trapas. Businessmanům se to stane, že. Je sice veliká šance, že žena zaplatí za oba, nebo alespoň za sebe (protože víc než pětistovku si s sebou nevzala), ale může dojít k tomu, že zaplatit odmítne. Slabším žaludkům takové riziko nedovolí užít si pořádně večeři a naplno rozvinout svůj hraný šarm, který by byl ukončen tak nepěkně (žena by nezaplatila). Druhá taktika je ta, co byla zkoušena na mě – absenci hotovosti oznamuje předem, ale až potom, co jsem se pohodlně uvelebila s menu v ruce – a doufá, že oznámím, že to teda zaplatím. On je připravený dělat 2 minuty zkroušeného a slibovat, že mi peníze dá příště. Já souhlasím. Potom si může oddychnout a naplno se pustit do svádění. Večeře zadarmo. Naneštěstí pro něj, nejsem až tak moc blbá. Takže než se vzpamatuje, míříme k východu. Jsem ale aspoň natolik blbá, abych ho neposlala k šípku hned - a věnuji mu tedy onu šanci. Navrhuju procházku. Souhlasí. Začíná svádět. Překvapuje mě, že umí mluvit, zbytečně nekřičí, nechvástá se, směje se mým vtipům a zkouší vlastní. Pomalu mu začínám věřit a poslouchám. Sdělujeme si nepříliš podstatné informace o sourozencích, dětství. Zjišťuju, kde se narodil, kam chodil do školy, jaké má vzdělání. Rozumíme si. Uplyne hodina a půl a procházka se pomalu chýlí ke konci. Protože bydlím úplně jinde a uprostřed sídliště mám zaparkované auto (zase tak pitomá fakt nejsem), nechávám se doprovodit jen směrem do sídliště a neříkám mu, kde bydlím (nechci mu zase lhát, to ne). Posadíme se na lavičku a je jasné, že se bude nenápadně hodnotit naše rande a bude se sondovat, zda se ještě někdy uvidíme. Protože naznačuji, že už půjdu, ztrácí trochu půdu pod nohama, asi na to není zvyklý. Nastává obrat a další divadlo se vší pompou. Najednou se dozvídám, jak mu bylo ublíženo (popisuje přítelkyně, o kterých byl přesvědčen, že jsou ty pravé, ony ho ale sprostě podvedly s jeho kamarádem/známým) a jaká je dnešní doba zlá, protože lidé spolu už nekomunikují a rozvádí se. On přitom miluje děti, chce mít jednoho dne rodinu. Musí to být ale s tou pravou a ne hned, přece jen než se dva lidé poznají a vědí, že je to láska na celý život, chvíli to trvá. Nejdřív stejně musí postavit dům, na který už má skoro všechny peníze našetřené (není chudák, co by potřeboval hypotéku a jako podnikatel si vydělá dost), pozemek už má, na klidném okraji města avšak s dostupností veškerých služeb, cca 10 minut autem do centra. Nádhera. Za rok už začne stavět. Zatím bydlí v bytě. Nedávám najevo žádné pohnutí a tak začne přitvrzovat a opakuje, jakou měl smůlu. Většina žen ho chce využít jen kvůli penězům, přitom on hledá čistou lásku. Na to nemám odpověď, popravdě nechci z úst mluvením vypustit mnoho zbytečného vzduchu, protože bych se pak musela nadechovat – a něco tady zrovna hodně smrdí. Říkám, že už půjdu. Překvapení večera č. 2 se objeví na jeho tváři, ale aspoň mě líbne na rozloučenou a mámí ze mě telefonní číslo. Dávám mu své číslo z jedné reklamní akce operátora, kde mám ještě asi 25 kč kreditu z původních 50ti zdarma a ujišťuju ho, že si ním zase brzy ráda vyrazím. Jdu „domů“ a odesílám ho na opačný konec, kde tuším jeho auto. Sama mizím ke svému a odjíždím. Doma mi to šrotuje a ptám se sama sebe, jestli nejsem moc nedůvěřivá. Byl příjemný … ale něco mi na tom nesedělo. Mám už svoje zkušenosti. Nemůžu usnout, protože se mi zcela nezvykle nedaří rozlousknout tenhle „případ“ a vím, že na dalším rande bych jen ztratila původní signály ženského instinktu – a že jestli se mám rozhodnout, jaké rande vlastně bylo, musím to udělat hned. Starý dobrý internet. Kdo by to do mě řekl. Znám sice jen jeho křestní jméno, ale mám spoustu dalších informací, především jeho školy (dvě), lokalitu, kde hodlá stavět dům … a tak se snižuju k internetovému slídění. Na spolužácích mi to nedá moc práce. Zkrátím to: Kombinace konkrétní základní školy a konkrétní střední školy mi dá jen několik Danielů, z nichž pouze pár splňuje i přiměřené datum ukončení základní školy a následné ukončení střední. Následuje facebook, kde vytipovaná příjmení poskytují i fotku. A mám ho. S hrůzou si ověřuju, že onen Daniel X., který je podle ročníků na spolužácích ve věku 39 let (nikoliv 33) je opravdu mužem z facebookové fotky (zase ve slunečních brýlích). Tady by mi to mohlo stačit, ale začíná ta pravá zábava. Se jménem i příjmením už se dá vygooglovat ledacos a katastr nemovitostí, či živnostenský rejstřík také nezůstávají pozadu. Ne úplně popořadě, jak to píšu, zjišťuju, že je mu opravdu 39 let, přispívá do všech možných diskuzí a má tak několik emailů a na těchto několik emailů má i několik přezdívek v těch diskuzích. Není nijak originální, protože stejné přezdívky používá i kde? No na internetových seznamkách, přece. Google mi jich vyhodí hned několik, někde mu je 28let, jinde 30, potom 33(ale víc rozhodně ne)… aktivita přihlašování neuvěřitelná (v době, kdy pátrám je na dvou z nich online) a jde do tisíců, roky registrace různé, nejlepší je asi 2003 a počet přihlášení dodnes neskutečných 3675 (to je více, než 1x denně po dobu 10 let), informace o jeho výšce a postavě všude zhruba stejné. Fotka pochopitelně žádná. Někde dodává, že je stydlivý romantik. Skvělé. Další zjištění mě přivádí k tomu, že jeho byt není „jeho byt“ ale byt jeho rodičů (se kterými stále bydlí), parcela pro vysněný dům patří jeho bratrovi a jeho podnikání zahrnuje něco zcela jiného, než tvrdil. Možná je to ten samý člověk, který mi před rokem vnutil na ulici tu simkartu v rámci reklamní akce . Dostavuje se obrovská úleva díky tomu, že moje poplašné zvony nebijí nadarmo a že ten ženský instinkt má něco do sebe (a počítačové dovednosti také). Jak je vidět, zoufalci ze seznamek jsou lidé z masa a kostí, i když mají často mnoho virtuálních osobností a lze na ně narazit i na ulici. Byla bych radši, kdyby mě posral ten holub. Nemusím snad ani dodávat, že když jsem na jeho sms za pár dní opověděla (z té reklamní simky), že jsem zjistila, že mu je 39 let a ať mě nechá být, dostalo se mi urážek, zesměšňování a trocha těch výhružek, ale snad už bude klid. Jsem prý pitomá nafoukaná kráva, která řeší kraviny jako je nějaký věk a protože vím o životě h…o, zůstanu navždycky sama. Fakt mě měl posrat ten holub. Seznamování zdar!

Katka


Tímto bych i já chtěla poděkovat čtenářce Katce za příběh :) díky Vám to tu opět žije a moc Vám všem za to děkuji, když už já jsem "mimo provoz" :)

Manažeři a podnikatelé? Můžete si za ně samy :-)

Poslední článek Lucie mne přiměl k malému zamyšlení. Po celou dobu randění narážím na inzeráty ve znění:

„Hledám pohledného, štíhlého, finančně zajištěného muže ve věku 35-40 let, který má smysl pro humor a není s ním nuda. Ráda bych jela na dovolenou, prodloužený víkend nebo třeba někam na výlet.“ … jinými slovy hledám sponzora, který se mi postará o zábavu.

V profilu o sobě má vyplněno, středoškolské vzdělání a 160cm vysokou postavu, jinak skoro nic. To samo o sobě není zrovna pozvánka pro bohatého prince :-) Nic proti mrňavejm holkám s maturitou, ale často prostě narážím na jeden fakt, že drtivá většina žen na internetu poptává mnohem víc, než sama nabízí. Samozřejmě ne každá napíše inzerát v takovém znění, ale prostě každá si myslí, že má na něco víc …. když pak napíše ženský normální, průměrný, pohodový chlap, který si na nic nehraje, tak jí jak ženské rády říkají „ničím nezaujme“. Takže většina mužů si dá velice brzo dvě a dvě dohromady a zjistí, že pokud píšou jako majitelé filmových studií, modelingových agentur, podnikatelé a manažeři je odezva a šance na osobní setkání znatelně vyšší. Pak se vám ženský holt stává, že váš výsledek hledání je kontraproduktivní. Místo pohodového rande s někým normálním. Jdete na rande s nějakým blbem o kterém si myslíte, že je za vodou jen proto, že pochopil základní strategii výběru („finančně zajištěný“ je u ženských skoro stejné zaklínadlo jako u mužů „dáme sexíček“ :-)

Další průšvih je, když se pak taková holka skutečně na nějaké to zajímavé rande probojuje. Minulý víkend jsem zase jedno takové rande měl. S danou slečnou Z  bylo už druhé. První bylo u kávy, které proběhlo tak nějak normálně. Docela hezká a sympatická holka. Domluvili jsme si tedy druhé rande u večeře. Abych si neudělal ostudu vybral jsem lepší podnik. Přes to, že bych si i tipnul, že Z v kategorii řekněme tohoto typu večeří buď poprvé, nebo jednou za deset let se projevila jako už hodně holek před ní. Začalo to tím, že odmítla můj výběr vína. Přes to, že jsem přesvědčený, že s kamarádkama pije nejlevnější rozlévané víno tak můj výběr slušného moravského vína zavrhla s tím, že nejlepší jsou vína z Francie. Podle mne tomu prd rozuměla, ale prostě vybírala podle ceny. Pro mne už je rozdíl mezi lahví za 500,- a za 5.000,- hlavně ve společenské hře, nikoli už tak moc v chuti. Možná pro někoho ano, ale já jsem spíš na koňaky a slečna Z podle mne popíjí přinejlepším vína za 50,- z Tesca. Jenže jednak musí ukázat, že není z levného kraje a zároveň chce samozřejmě prověřit můj status finančně zajištěného muže :-) Takže nakonec vybrala lahev za 3.000,- jako, že to by mohlo stačit. Mně osobně by nevadila ani lahev za 10.000,- ale kdybych věděl, že na konci večeře nabídne slečna placení a bude schopná takovou útratu vzít na sebe, ne že bych chtěl aby to platila, ale jde o princip. Jenže slečna Z samozřejmě počítala s tím, že platit budu já.  Když pak vybírala z darů moře a neuměla se rozhodnout mezi nejdražšíma položkami tj. jestli si dát humra nebo langustu, tak mi došla trpělivost. Evidentně humra ani langustu nikdy nejedla a nebyla si svým výběrem jistá. Požádala mne o radu. Řekl jsem si: „Počkej, tak teď se ukážu zase já :-)“

Cca před deseti lety mne otec po vysoké zaučoval v obchodu a vzal mne na setkání do Moskvy s naším tehdejším nejvýznamnějším zákazníkem, který nám dělal zhruba 30% našeho veškerého obratu. Do dneška jsem přesvědčený, že se otec se svým partnerem dohodl a rozhodl se mi dát lekci. Jednání o cenách a dodávkách bylo spíš formální záležitostí, protože tenhle obchod už nějakou dobu bez problémů šlapal a tak se domluvila večeře v jednom luxusním sushi baru. Do dneška na to vzpomínám, protože otcovi a sobě poručil Vladimír tuším humry a mně japonskou máslovou rybu. Můžu říct, že nic horšího než je sushi z japonské máslové ryby jsem v hubě neměl. Pro Japonce vyhlášená delikatesa u mne vzbudila dávivý efekt a jen s velkým sebezapřením jsem to snědl, abych to stejně pak odložil na tamních toaletách. Podle otcova i Vladimírova výrazu věděli moc dobře o co jde a prostě zkoušeli jak si s tím poradím, otec mi to však nikdy nepřiznal. Samozřejmě odmítnout něco čím vás hostí váš VIP zákazník to prostě nejde :-)

No slečně Z jsem tedy nakukal, že humr i langusta jsou sice fajn, ale to už si dneska dává každý, ale mají tu výjimečnou pochoutku a to je sushi z japonské máslové ryby :-) Slečna Z věděla pendrek co to je, ale protože to nebyla zrovna nejlevnější položka tak si to objednala :-) Její výraz když si to poprvé strčila do pusy stál za to. Něco jako …. „Jak může být něco tak nóbl takovej hnus“. Jakoby tomu nechtěla věřit to zkusila ještě jednou a rovnou se odporoučela na WC. Zelená pak skočila do taxíku a odjela dávit zbytek domů :-) Já jsem si nechal zašpuntovat lahev, vytáhl telefon a přemýšlel jakou kamarádku už jsem dlouho nepoctil mým nejkrásnějším já :-)


Kolík

ich bin Jurgen aus Deutschland...

Vím, že Vás to tu už moc nebaví, ale já opravdu nemám bohužel co psát. Kdybych měla co psát, vypovídalo by to o jakési amorálnosti a já  kvůli čtenářům bohužel svůj dosavadní spokojený vztah obětovat nehodlám :)

Já vím, jsem sobec, ale budete to muset nejspíš na nějaký čas přežít :) Nebo se modlit, abych se rozešla, což opravdu po všech příspěvcích na blogu udělat nehodlám, tyhle všechny věci už znovu absolvovat vážně nechci, to mi věřte. Dost jsem zažila ponožek v sandálech, rybího dechu, mastných vlasů i nechutných řečí, jsem spokojená a díky bohu už vážně měnit nechci :)

 Takže milí čtenáři, buď to budete muset nějak vydržet a nebo se ujmout vlády nad blogem a zasílat mi příběhy, které se staly Vám nebo Vašim známým :)

Jednu historku však pro Vás ještě mám...

nedávno jsem si zapínala telefonní číslo, ze kterého jsem randila a dělala svoje kuriózní pokusy. Paruku jsem schovala hodně hluboko, veškeré svoje aktivity jsem poctivě utajila :) proč, to asi všichni pochopí. A tak jednoho dne odjel na služební cestu a já zpod postele vyndala krabici se svým arzenálem, zapnula mobil a hle? SMS s německým textem.

Němčinu jsem si potřebovala již dlouho oživit, proto jsem se rozhodla odepsat. Chvíli jsem si s dotyčným pánem psala a pak mi volal. Představil se jako Jurgen (asi :)) a že mu je 59 let. Hledá nějakou českou ženu, má vlastní byt a je milý, přítulný a hodí se k hodné paničce. A je údajně "za vodou".

Jelikož jsem si opravdu chtěla německy pokecat, začala jsem opět hrát hru :) Následně na to jsme se domlouvali (samozřejmě fiktivně), že by za mnou přijel...překvapilo mne, že rovnou ohlásil, že musí najít vlakové spojení, protože nemá auto (Lucko z předchozího příspěvku, jistě se pousměješ :))

Po půlhodinovém rozhovoru se začal malinko zadrhávat a já v jeho hlase poznala náznak nějakých koordinovaných tělesných pohybů... zajímavé je, že při těchto pohybech se mne neptal na to, co mám na sobě a jak si hraji s lasturkou či mi nepopisoval jak by mi to udělal na obličej, ale normálně jsme si povídali...poté jsem uslyšela ránu a on v telefonu nebyl...nejspíš mu celým vzrušením spadl na zem a já slyšela klasické zvuky, které 99,9% čtenářů mého blogu jistě zná...a poté spokojené oddechnutí (něco jako poslední pohyb a následné odvalení na svojí půlku postele :D)

No, tak to by bylo :) jsem ráda, že jsem někomu dnes udělala dobře, protože jsem ten den byla obzvlášť nepříjemná a moje společnost by všem ostatním v tento den byla příjemná nejspíš jako tarantule na hlavě :D

Všem grammar nazi se opět omlouvám za příspěvek plný neuvěřitelných hrubek, špatných slovosledů a dalších prohřešků :) (už to dělám automaticky, píšu tento příspěvek ve spěchu)

Tak se mějte a třeba se mi zase poštěstí narazit na nějakou zvláštnost, kterou Vám sem mile ráda napíšu.

Díky za přízeň a doufám, že už na tento blog nebudu muset zase něco přispívat, to už by mi vážně trefilo :D

EX Seznamková královna

PS:  pro příběhy stále platí mail seznamkova.kralovna@seznam.cz

manažeři a podnikatelé? Také :)

Ahojda,
kdybys chtěla uveřejnit i pár "cizích" zkušeností, ráda se podělím. Přečetla
jsem si příspěvek od Kolíka a docela mě to pobavilo - no ještě štěstí že už mám
tento typ seznamování za sebou :-))
Mám dvě dost divoký zkušenosti, a jedna se úzce vztahuje ke všem těm manažerům,
ředitelům, majitelům firem a podobně, kterými se to na seznamkách jen hemží. Jen
tak mimochodem, dělám ve středně velké a poměrně úspěšné firmě,  ale neumím si
představit že by kdokoliv z vedení měl čas trávit polovinu pracovní doby na
seznamkách a nahánět tam ženský.
Nicméně ne jednoho takovýho majitele firmy jsem před lety narazila. Tehdy jsem
pracovala ve firmě, se kterou to šlo ke dnu a volného času spousta, tak jsem ho
trávila na chatu. Narazila jsem na chlápka, který tvrdil že je majitel Copy
Centra na Palmovce, z jeho řečí by jeden soudil že je "těžce za vodou",  a
člověk si samozřejmě představil copy centrum, do jakých jsem v té době občas
chodila - velké, pěkné, napůl nabízející různé služby a napůl obchod,
zaměstnanci a úroveň ... Co jinýho bych si taky měla představit - do takový
díry, jakou to jeho království ve skutečnosti bylo, by totiž hned tak někdo
normální při pochůzkách pro firmu nevlez. Čímž jsem myslím zodpověděla i
případné otázky na jeho finanční situaci :-) A to už vůbec nemluvím o jeho
vlastní úrovni - co s chlapem, který má doma dvě děti, ženu na mateřský a místo
aby se snažil vydělat, dřepěl si v tý špinavý díře, flákal se, a honil ženský po
netu. Takže pokud už vyjímečně některý z nich nelže, ještě to neznamená že to
musí být zrovna výhra :-)
No nicméně pak přišla doba, kdy bylo třeba vzít to hledání mužskýho vážně.
Vyfiltrovat z těch samolibých egomaniaků (poznají se podle toho, že si na profil
nasází desítky, ne-li stovky vlastních foteček, ale o těch se tady psalo už
mnohokrát), zoufalců (jedno rande s chlápkem, který zřejmě nikdy v životě
nenavštívil zubaře bylo fakt úžasný, ač jsem se snažila jak to  šlo, moje oči
vždycky nakonec skončily u těch jeho tesáků -))) a lhářů někoho normálního, na
to aby měl člověk nervy ze železa. Jednou už to vypadalo nadějně, chlápek bydlel
kousek ode mě, ale byl služebně na moravě a psali jsme si o sto šest, zdálo se
že má všech pět pohromadě, fotky taky jednoho nevyděsily, prostě zdálo se že je
to jeden z těch normálních. Když došlo na rande, objevil se mrňavej tlusťoch, ve
stoletym favoritu, který měl ještě navrch s kamarádem napůl .... Po procházce mě
odvezl domů a hned se pozval dál, alespoň na terasu povídal .... Což o to, to mi
nijak nevadilo, ale když jsem mu šla nalít pití, objevil u mě v ledničce lahev s
martini. Vážení, bylo vymalováno - ještě teď ho vidim, jak běhá po terase po
čtyřech za mým psem a štěká na něj, nalitej jak carskej důstojník, a prokládá to
procházením se po terase se samolibým úsměvem a skleničkou v ruce, viděla jsem
na něm jak je sám se sebou spokojenej a vymýšlí čím mě tak ještě ohromit ...
:-)) No fantazii měl, například si zničehož nic natáhl tričko na hlavu a rukávem
na mě zařval  "BAF !!!!" ...
Ještě že ho celkem rychle poslali zpět na moravu. Tam se ještě nějakou dobu
bavil tím, že mi ve chvílích, kdy měl v krvi víc jak tři promile (tzn. každej
večer), posílal zamilovaný maily,  včetně básní - ještě teď si pamatuju úryvek z
jedné : Já ve znamení draka jsem, já rvu s životem se každý den, a má povaha
dračí na to prostě stačí ..... Chacha, no prostě děs. Byl to vůl :-)) Teď už mi
ty vzpomínky přijdou směšný, ale věřte že tenkrát jsem si já po jeho odchodu
musela dát panáka :-))
Tak hodně zdaru všem, ať už tam hledáte cokoliv, přeje Lucka


Tímto bych moc ráda poděkovala Lucce za příspěvek :) Seznamková Královna