Inspirace posledním Kolíkovým příběhem...

Říká se, že ženy neví, co chtějí a nepřestanou, dokud to nedostanou. Tahle otřepaná fráze mi kdysi posloužila pro hlubší teorii o chování některých žen při výběru partnera. Poslední článek mě tak trochu inspiroval k napsání malého pojednání. Možná jeden příklad vydá za víc, než dlouhé vysvětlování.
Říkejme ji Monika. Je jí mezi 20 a 24 lety, pracuje ve větší firmě jako obsluha kopírky a kávovaru a sní o růžové budoucnosti po boku prince v bílé audině. Je docela pěkná a nemá o nápadníky nouzi. V zástupu kandidátů se nachází různé existence, stojí za hřích i za seznámení, ale nikdo z nich není zrovna právník s vysokým příjmem a naleštenými hodinkami.
Říkejme mu třeba Daniel. Není starší více jak rok od Moniky a pracují spolu ve stejné firmě. Danovi se líbí a určitě by si s ní něco zkusil, ale bohužel nezapadá do přesně stanovené formy ideálního partnera a tak mu není umožněno více, jak společné kafe u automatu v kantýně. Není sám, Monika má jasnou představu o tom, jak vypadá její vyvolený a není ochotná slevit ani o trochu. Jejich cesty se tak rozcházejí dříve, než se pořádně sešly. 
O dva roky později oba pracují ve stále stejné firmě. Daniel už nedělá řadového pěšáka ve firmě, povedlo se mu povýšit a vlastní šikovností si buduje kariéru, která se zdála tak beznadějně rozšlápnutá po opuštění studií. O Moniku by pořád stál, ale ta trvá stále na svém a pokud si z někým začne, je to jen pro udržení se ve formě. Asistentka je ve firmě pořád zapotřebí, sice si moc nepolepšila, ale zase stabilita zaměstnání má také svou váhu. Ani tentokrát Dan nedostal šanci.
Za další tři roky už Daniel hodně dokázal. Skoro z ničeho se vypracoval na vedoucího oddělení, šéfové si jej chválí, u podřízených je oblíben, zdálo by se, že nic nechybí k dokonalosti. Ale našlo by se. Monika stále nedává Danovi spát. Ne, že by celou dobu čekal jen na ni, ale zatím každý vztah dříve nebo později skončil a tak stále živí plamínek naděje. Pevnost je však nezlomná. Dan stále nedosáhl úrovně, ze které Monika vybírá své dočasné partnery a tak má utrum. 
Po dvou letech Daniel odchází z firmy. Chce si založit vlastní a zkusit štěstí na vlastní pěst. Sice neradi, ale všichni se s ním loučí a přejí mu hodně štěstí. Monika je stále asistentkou. Po letech stagnace se objevila naděje v podobě muže, který skoro splňuje její požadavky. Už bylo na čase, biologické hodiny se staly hlasitějšími a tak malá vada na kráse, totiž že je již ženatý, je z kategorie nepodstatných. Se ženou koneckonců již nežijí a tak se Monika upřímně raduje.
Po roce a půl se Monika konečně dostala ze spárů násilníka. Jeho bývalá žena věděla, proč ho opouští a Monika to už teď ví taky. Bolest na duši se skrýt dá, ale bolavé oči na kráse nepřidají. Nápadníci výrazně prořídli. Vrtkavé štěstí ji nakonec přivede do cesty Jindru. Jindra je prototypem sportovce, vyznávajícího především kryglistiku a gaučing. Jejich vztah začne společným bydlením v Jindrově garsonce, kterou Monika ráda uklidí do lepšího stavu a "poslušně" žehlí, zatímco on sleduje zápas Barcelona vs. Chelsea v blízké hospodě. Je ráda aspoň za něco, je jí přes třicet a už není taková kočka, jako bývala. Jindra jezdí oprýskanou felicií, ale aspoň ji nebije a to může být někdy důležitejší, než barva vozu. A Daniel? Podnikání mu jde, někdy lépe, někdy hůře, ale má se fajn. Konečně si pořídil pěkné audi na výlety se svou přítelkyní, dokonce se mu tam vejde i kočárek pro m
 alou dcerku. Když jednou takhle dává na přechodu pro chodce přednost Monice, která zrovna vleče domů lahváče spolu s dalším nákupem, ani ji nepozná. 

Možná by se to celé dalo zkrátit parafrází přísloví: Jak stařenka vybírala a vybírala až přebrala. Ať tak nebo tak, příběh je na motivy skutečných událostí a postav. 

čtenář Josef