láska z chatu

Poznali jsme se na chatu, většinou prohodili jen pár slov a to ještě jen jednou za čas. Potom jsem si s ním - říkejme mu třeba pan D - začala psát víc a už ne jen na chatu, ale i maily a smsky. Nebylo to špatné, nekouří, moc nepije, měl docela přijatelné názory na život, svět a tak vůbe... že jsem začala pomýšlet na setkání, což D i sám navrhnul. Sice bydlel asi 100 km, ale co už. Začali jsme se tedy domlouvat a domlouvat a domlouvat. Protože pokaždé, když už to vyadalo, že má cestu okolo, tak mu do toho samozřejmě něco přišlo. Jednou nebo dvakrát jsem to přešla. Jenže ani potřetí se nezadařilo, ale já hlupka se nevzdávala a čím víc měl on výmluv, tím víc jsem ho chtěla poznat. Jednoho dne mi došla trpělivost a napsala jsem mu něco ve smyslu, že když hora nejde za Mohamedem.... a že prostě přijedu já. Ráno jsem zadala adresu do navigace a vydala se na cestu, když jsem ujela asi dvacet ilometrů, uvědomila jsem si, že doklady a peníze mám ve druhé kabelce... takže píšu sms, že se maličko opozdím a vracela se pro doklady, sice mi bylo divné, že nepřišla odpověď, ale třeba mě při řízení nechtěl rozptylovat, říkala jsem si. V cíli jsem trošku bloudila, ale nakonec jsem to našla a volám, že jsem na parkovišti, ať mě tu vyzvedne. Volám, volám, volám a nic, nebral to. Moje bujná fantazie pracovala na plné obrátky a vymýšlela různé scénáře, co se asi děje. Asi po půl hodině (to už bylo asi půl jedenáctý) se mi podařilo ho vzbudit!!! Začal se hrozně omlouvat, že byl včera v hospodě, že teda normálně moc nepije, ale včera se zrovna hrozně opil... OK, to se může stát, za chvíli pro mě přšel a že si doma ještě něco vyzvedne a pak se můžeme jít projít. Ano, taky jsem zarazila nad tím, že se musí stavit doma, rpo věci, když odtamtud právě přišel... Ale šla jsem s ním, vypadal dost zmuchlaně, tak bych se asi ubránila, kdyby něco zkusil.

Jen malá vsuvka - nejsem úplně naivní hlupačka a pokaždé, když jsem se vydala takhle někam randit, jsem minimálně jedné kamarádce, která se zná s mými rodiči, řekla, kam jedu. A pro jistotu si vždy doma nechala na papírku napsané jméno a kontakty na dotyčného (kdyby něco) a vždycky ho dala někam, kam by se naši podvali, kdybych se jim nedejbůh nevrátila.

V jeho bytě jsme pobyli jen chvilku, než si vzal to, pro co se vracel, jsem si aspoň odskočila na záchod. A pak jsme se tedy konečně vydali na procházku a na oběd - tedy nejdřív jsme museli mým autem popojet do města. Počasí se trošku zhoršilo a na některých místech už jsme byli dvakrát, tak jsem se zeptala, jestli teda nezajdeme na nějaký ten oběd, jetsli má nějakou oblíbenou restauraci. No evidentně se mu moc nikam nechtělo, ale já měla hlad, takže jsem zamířila k první otevřené hospodě. Dala jsem si oběd a pití a D nic. Sváděl to na to, že mu není dobře, ale vzhledem k tomu, že si nedal ani pití, jsem mu to moc nevěřila. Za chvíli mu zazvonil telefon, že prý mu brácha má přinést klíče od auta, nebo tak něco. Za chvíli se dotyčný brácha zjevil před hospodou a D za ním vyšel ven. Vrátil se asi za dvacet minut a byl velmi citít kouřem. Ani nezapíral a se psím kukučem přiznal, že kouří. Říkala jsem si, co mě ještě čeká, ale to co přišlo, to bych nevymyslela.

Prý jestli bychom se nestavili u jeho mámy, že by mě chtěla vidět. Že jí daval číst všechny moje maily a že musím správná holka. S pocitiy, že se učastním nějaké blbé komedie, jsem souhlasila a nechala se odnavigovat do drážního domku u trati. Maminka byla fajn (ve skutečnosti to byla druhá žena jeho otce, ale že ji má radši než vlastní mámu), uvařila mi čaj a docela pěkně se s ní povídalo. Což se ovšem nedá říct o jejím současném druhovi, který pálil jednu cigaretu od druhé a jediné co si pamatuju, že měl ruce plné takových těch inkoustových tetování, ze kterých mám podivný strach. Jen téma hovoru bylo takové zvláštní, když vezmeme v potaz, že jde vlastně o první setkání. Maminka totiž rozebírala všechny ty maily, co jsem mu psala a že je to správný, že si umím dupnout a že takovou holku D potřebuje. V mezi čase řešili práci a to nějaké brigády - z těch hovorů mi došlo, že nikdo z nich nemá stálé zaměstnání. Asi po hodině jsem se začala mít k odchodu, tak jsem D nabídla, že ho odvezu domů, ale že to je prý dobrý, že nemusím, ale prý jestli bych byla tak hodná nehodila mámu s tím chlápkem do Tesca. Odvezla jsem je, slušně se rozloučila a moc ráda odjela k domovu.

Pak psal, jak jsm úžasná a jak mi děkuje, že jsem přijela. Asi za dva týdny přijel on za mnou - vzala jsem ho nekuřácké kavárny. Potom jsem se nechala doprvodit na tramvaj a od té doby jsem ho neviděla. Po delší době mi psal, že bychom to mohli zkusit znovu, napsala jsem mu, že jsem někde jinde než on a že by nám to neklapalo.

 

Pokud jste se dobře podvali na můj účet, tak se ráda svěřím s dalšími :-)

 

čtenářka

ach ty fusky :)

Jo, každému, komu jsem to vyprávěla, nevěřil. Každý si myslí, že největší životní české „fópá“ je ponožka v sandálech. Dámy a pánové, já jsem si to myslela také, dokud se neotevřely dveře do mojí kanceláře a  nepřišel někdo, kdo mi totálně vyvedl z omylu....pán s ponožkama, ve kterých měl prostre

Za svojí seznamovací kariéry jsem toho poznala opravdu dost. Smrady z úst nejrůznějších podob, propálené mikiny od vajglů, óder eau de hospoda, sem tam nějaký špatně zvolený parfém či zkažené zuby nebo 185cm sportovně založený podnikatel, kterému psal inzerát brácha a on jde místo něj na rande 165cm obtloustlý pivní brach. Hm…

Rozhodla jsem se s těmito lidmi bojovat a učit je základní věci. Bylo mi jich nějakým způsobem líto a nějak se ve mně vždy probouzel ženský instinkt. I když nechtějí, aby se žena zamilovala do jejich zevnějšku ale jejich duše, láska opravdu těžce prochází hradbou, jako jsou mastné vlasy a špinavé nohy – a zůstává beznadějně odražena, asi jako spermie v kondomu. Někdo tohle opravdu nedokáže pochopit.

Párkrát se mi to povedlo. Asi pětkrát. Z pár chlapů jsem dokázala za svůj život udělat docela pěkné mužské, kterým jsem vštípila něco jako vkus, oblékla je do slušivého oblečení, koupila kartáček na zuby a vyndala ze zadní kapsy plastový hřeben… i když nevím, zda to ještě někdy udělám! Jeden z mých takových pokusů o self-tuning byl můj dlouholetý ex, kterému po takovéto proměně narostlo ego takovým stylem, že kalhotky ani jedné z mých kamarádek nezůstaly neprozkoumané jeho maličkostí… ale o tom jsem mluvit pochopitelně nechtěla J

Nebudu Vás napínat, ale v létě přišel člověk, který měl ponožky prostrčené v žabkách, v ruce držel igelitový pytlík a na šedivých, dlouhých mastných vlasech mu prosvítal jukebox (ehm…kolečko pleše na hlavě). Nevěřila jsem vlastním očím, jak si prostě někdo dokáže do žabek prostrčit ponožku. Zůstala jsem zírat a nemohla jsem mu říci ani Dobrý den. Prostě mně chlapi dokážou stále ještě překvapit, a to jsem si myslela, že už jsem viděla snad i ty nejhorší varianty.

Ne, kdepak. Na světě je pořád dost věcí, které Vás dokážou totálně vyšokovat. Jak řekl Forrest Gump – život je jak bomboniera – nikdy nevíš co ochutnáš J Toť můj dnešní výkřik do tmy, posílejte mi svoje příběhy J

SK

3 muži :)

Tedy stručně,příběh bych nazvala 3x a dost.Ač šťastně rozvedená jsem se rozhodla pro změnu a z nedostatku času jsem zvolila internet.

První byl kamionista a po prolustrování veřejně dostupných informací v dost velkém finančním průseru,dokonce snad páchal domácí násilí...Když jsem se ho na to otázala,moc příjemný nebyl.Ani jsme se neviděli.

Druhý byl vzorný tatínek 3 dětí,poctivě pracující a starající se o rodinu.Tak nějak jsem si představovala ideálního muže.Sešli jsme se,sympatie byly vzájemné,chtěli se seznámit více.Ovšem tento obětavý tatínek neměl vlastně ani čas na schůzky(během nich mu několikrát volala bývalá žena) a měl všechno velmi dobře spočítáno,aby uspořil...Sice bych jim s bývalkou vyhovovala nejlépe,z těch všech,co poznal za dobu co je na seznamce..ale díky,to mi stačilo.

A poslední,to byla koruna všeho,největší exot.Milionářské kecy hned na úvod,když mě chtěl na uvítanou políbit,tak mě v podstatě olízl (velmi nechutné),ale to zřejmě pramenilo v jeho chorobné zálibě v kočkách.Říkám mu Kočičák.Smrděl kočkami a když jsem se dozvěděla,že za 2 měsíce bude konec světa a že ho zajímají ufoni,ale je věřící a na konec světa se musíme připravit..Výroky odpovídají přesně ideologii jedné dnes již státem schválené církve,dříve sekty.Když jsem si dovolila pronést vlastní názor, mi sdělil,že jsem tele.Ale posléze mi sdělil,že z něj promluvil Pán.V ten okamžik jsem mu poděkovala za projevená dobrodiní a sdělila,že největším dobrodiním pro mě bude,když ho již více neuvidím.Po zkušenosti s Kočičákem jsem již ze seznamování zcela vyléčena a jsem šťastně sama.

Všem čtenářům i přispívajícím přeji,aby byli taky šťastní -nemusí to být zrovna v páru.

S pozdravem Rena

Nikdy tě nikdo nebude milovat tak moc, jako já

Psal se rok 2009. Byl to nějaký pátek, co jsem měl založený profil na lide.cz. Chtěl jsem se seznámit, ačkoliv mi bylo teprve 16 nechtěl jsem být sám, ale oslovit nějakou slečnu na diskotéce. To jsem nedokázal, tak jsem to nechal být. Jednoho dne jsem se opravdu hodně nudil a projížděl jsem hodnocení od jiných členů. Zastavil jsem se nad jedním profilem slečny, která mi dala jedničku. Měla jen profilovou fotku a nebyla na ní moc poznat, ale zaujala mě, tak jsem se rozhodl, že dotyčné poděkuji za jedničku. Ona vzápětí odepsala, že nemám zač. A já jsem konstatoval, že mám, že si jí více zaslouží ona a naše konverzace započla. Psali jsme si i několik hodin denně. Nebyly to ty otázky typu "Jak se máš" "Co děláš" vždy jsme si měli co říct a na tyhle nudné otázky nebyl prostě čas :) Takhle to pokračovalo asi 3 měsíce. Zjistil jsem, že se jmenuje Eva je ze Semil. To je od Hradce Králové nějakých 80 km. Byli jsme mladý a nevím jestli to tak bylo, či né, ale zamilovali jsme se do sebe, ačkoliv jsme se ještě nikdy neviděli. Jednoho dne jsme se dohodli, že se setkáme. Doma jsem řekl, že jedu ke kamarádovi a příjdu až večer. Nasedl jsem poprvé v životě sám na vlak a vyrazil do neznáma. Byl jsem strašně moc nervozní, ale těšil jsem se. Když už jsem se blížil, zavolal jsem jí a zeptal se" Jsi připravená" ona řekla "Ano" otevřeli se dveře a poprvé jsme se spatřili. Jako dlouholetý milenci jsme se k sobě rozeběhli a políbili se. Byl to krásný pocit. Na živo to bylo ještě lepší, než si psát. Byl jsem s ní celý den a při odjezdu jsem měl slzy na krajíčku, ale věděl jsem, že tohle může fungovat. Vydali jsme se sice málo, ale často jsme si volali a psali. Byla moje všechno. Když si vzpomenu na tu dětskou najivitu, že si pořídíme miminko a že spolu zůstaneme navždy. Je to krásná nostalgie. Jednoho dne jsme spolu i stanovali, udělali si oheň a povídali si. Bylo to jako v pohádce. A to nám bylo pouhých 16. Takhle to šlo více než rok a pak přišli první problémy. Chtěli jsme se více vidět, ale nešlo to. Peníze byly problém, ale první krizy jsme dokázali zvládnout. O pár týdnů později přišla druhá a vypadalo to, že se naše láska rozpadla. Přestali jsme si psát a snažili se zapomenout. O 3 měsíce později mi přišel balíček v němž mi poslala náhrdelník, který jsem jí dal se slovy" Děkuju, ale už ho nemůžu nosit. Co se stalo se stalo. Chci na minulost zapomenout, měj se hezky" S brekem jsem jej vyhodil z okna. Nepatřil mě, ale jí.... Dnes na to vzpomínám strašně rád. Byl to nejhezčí vztah, co jsem zažil. Řekla mi "Nikdy tě nikdo nebude milovat tak moc, jako já" A po 3 letech na to stále myslím, protože vztahy mě trápí nadále....Její slova zůstanou v mé hlavě navždycky. Krásný vztah, krásné vzpomínky, ale nešťastný konec.

čtenář

Příběh z vernisáže

Šla jsem z vernisáže, na níž jsem byla, a tu koukám, ve dveřích mě chytil nějaký pán, mladík,
chlápek prostě. Byl oblečený do světle hnědého saka a proužkované modro bílé košile, vlasy
měl uplně ostříhané, blonďaté asi na milimetr a zvláštní protáhlý obličej, který mi připomínal
pana Táborského, když hrál Háílho v Lotrandovi a Zubejdě. Netušila jsem, kdo to je, a
vzhledem k tomu, že se na vernisáži pohybovalo spoustu úctyhodných lidí, respektábl, z nichž
jsem ale skoro nikoho neznala, nebyla jsem si jistá s kým mám tu čest, a tak jsem se snažila
být maximálně zdvořilá. Dotyčný se mi nepředstavil, rychle ze sebe začal chrlit nějaké
filozofické úvahy o umění, divila jsem se, že mluví tak překotně, strašně rychle, jako by
někam pospíchal…ale nechala jsem ho, říkám si – buh ví, kdo to je. Bylo tam spousta
vážených osobností a já spoustu z nich neznala, nechtěla jsem nikoho urazit nebo odbýt.
Hovořil zaujatě o literatuře a vyjádřil názor na básnířku, která tam přednášela, ne moc
lichotivý. Chvíli jsme se bavili na neutrální téma umění a společnost a tak – a byl az komický,
že v každé shodě na názor, nebo kdykoliv jsem řekla ano, vykřikl výborně! To vidíme stejně!
Jako by se stal objev století. Uvažovala jsem, jestli mi nezačne nabízet pojištění, protože
podobně překotně a velenadšeně hovoří lidé, kteří vám chtějí nakonec prodat zvýhodněný
tarif. Nestalo se však, a ve chvíli, kdy začal překotně koktat(velmi významně) cosi o tom, že
S T U D U J E ! a magistra (!!!) (vypadal tak na 28-32) jsem byla doma, otrávená, jenže už
nebylo úniku. Potom po dalších několika zbytečných konverzačních frázích, z nichž byl
naprosto nadšen, jak moc se spolu shodujeme a odkazoval kamsi za Platóna, už jsem nečekala
na nic, než až se zeptá, jestli někam zajdu. Zeptal se pak jestli zajdu na kafe. Já jsem nadšeně
odvětila, že nemůžu, že nejsem úplně z Prahy a že bydlím v Plzni. „Tam právě studuji !!!“
Odvětil vesele. Řekla jsem hned, že bydlíme s přítelem v Plzni, já že bydlím v Praze, a že
nám to ohromně vyhovuje a bla bla, bylo mi to jedno, ve vymýšlení si nesmyslů jsem troufám
si říct dobrá, tak jsem lhala a lhala a vymýšlela si, protože se mě neustále ptal – pokud by to
byla pravda, asi by mi to bylo nepříjemné, takhle jsem se chvíli zapomněla a vymýšlela si bez
ostychu jak se rozhodujeme, jestli zůstaneme v Plzni nebo ne, jak má auto a jak je ta
vzdálenost v pohodě i to, že on by klidně rád šel do prahy a mně je to jedno, a jak se skvěle
doplňujeme. Ukončila jsem to ve chvíli, kdy mě v této debatě neustále přerušoval, hrbil se
tak, že trošku vypadal postavou jako Glum z Pána prstenů co chce Miláška. Lekla jsem se,
jestli není nějak psychicky narušený, že tak o překot mluví, mluví a ještě se přitom stihne
zadrhávat, ale nehodlala jsem to řešit. Měl vykulené modré oči a díval se, jako by koukal
přes nějakou neviditelnou stěnu a viděl něco uplně jiného, hlavně ne mně. Nebo jako by se mi
chtěl podívat do žaludku. Začalo jeho povídání a to už jsem pochybovala naprosto, je-li
duševně úplně zdráv, a myslím, že má se sebou ale, pokud zdráv celkem je, hodně velký
problém. Začal kecat neskutečné nesmysly o lásce, o tom, jak by jeho každá chtěla a jak má
spoustu kamarádek a mohl by je mít, ony by ho chtěly, ale on je nechce,on se nedokáže
zamilovat na povel. A jak jsou ty jeho známé krásné. A že je velice těžké najít k sobě člověka,
který to cítí stejně, a že spoustu lidí setrvává v nefungujícím vztahu, pak začal dělat křivku
mého krásného vztahu srovnávajíc jí s těmi nefunkčními, že to on by nemohl..a z jeho projevu
jsem pochopila, že pokud někdy vůbec viděl ženu svlečenou, byl to možná vrchol jeho sex.
života. Nebo tak něco, poněvadž o vztazích hovořil jako překvapený puberťák, který se diví
jak to v životě funguje. Pak se v nefungujícím vztahu dostal i k tomu, že jsem řekla, že to
z okolí znám, od mé známé. Když začal propírat a rozebírat a ptát se na tu moji známou,
uvědomila jsem si to a v duchu vybuchla a nahlas ho slušně poprosila, že nehodlám cizí
problémy propírat se třetí stranou, která o tom vůbec nic neví. Blekotal něco o bolesti a
slzách,které doprovází rozchod… A když jsem odsekla a namítla, že člověk by si měl projít
všemi stádii, rozchody atd, aby získal urč. vztahovou gramotnost, a nehroutil se z aždýho
rozchodu, když si jich od čtrnácti projde několika, mlčky s jakýmsi užaslým hmm…přikývl.
Snad si z toho vezme ponaučení. A dodrží slib, že setkání necháme náhodě a mě nikde
nebude vyhledávat.

(Mimochodem, když jsem se ho po půl hodině rozhovoru zeptala, že vlastně celou dobu
nevím, kdo je a s kým mluvím a jak přišel na vernisáž, řekl, že je Martin. Jen Martin.
Kamarád pořadatelky – ne, že bych stála o víc informací..).

čtenářka

Věřte nevěřte :)

Tak teď já..

Jsem (ne)šťastně vdaná už nějaký ten dlouhý rok. Čítá to přes deset
let v manželství a ještě víc ve vztahu. Jak s tím souvisí inzerát na
seznamce?

Prostě a jednoduše mi v životě něco chybí. Nebo někdo? Tento pocit
vygraduje natolik, že se jednoho dne rozhodnu, najít si parťáka na
popovídání, na sdílení. Někoho, s kým si absolutně „sednu“. Kdo
mi otevře nový pohled na život, na svět. Kdo uleví mé hlavě, která
je neustále v zajetí všelijakých myšlenek, se kterýma nebývá radno
svěřovat se kdekomu. Někde vzadu mě tlačí reálný pocit, že tohle je
hra s ohněm a velmi pravděpodobně nevyjde. Navíc se můžu šeredně
spálit. Každopádně mě něco vede přímou cestu na jednu seznamku,
kde s potěšením zjišťuji (chápejte, jsem seznamkový analfabet), že
existují rubriky jako „Hledá se kamarád/ka“

Klik.. jsem tam a co mé oči nevidí. Zírám na řádky „kluka“, který hledá
naprosto přesně to, co já. Totožná slova, rubrika, do které jsem se
chtěla zaškatulkovat i já, světě div se, žije kousek ode mě. Tři, dva,
jedna, nádech, opětovný průzkum jeho řádků a potvrzení si, že mě
nešálí zrak a jdu na to. Registrace, promyšlená odpověď, do které
vkládám všechny svoje naděje. Cítím, že tohle prostě musí vyjít! Teď
anebo nikdy.

Zareagoval. Zareagoval naprosto úžasně. Proběhl měsíc intenzivní
výměny mailů a pak.. setkání. Věřte nevěřte.. bylo to neuvěřitelný,
neskutečný, nádherný. Prostě jsme si sedli jak po písmenkách, tak
v reálu. Do puntíku :)

Ano, naprosto si uvědomuju všechny ty paradoxy. Tím měsícem
jsme prosvištěli neuvěřitelnou rychlostí. A taky jsem došla k závěru,
možná podobně, jako vy, co to teď čtete, že jsme se museli buď
totálně zbláznit anebo jsme se tak dlouho hledali, až jsme se našli. Asi
vám nemusím vysvětlovat míru pravděpodobnosti, jak člověk může
potkat někoho „normálního“, sobě podobného a blízkého, zvlášť na
seznamce, kde je zaregistrovaný den, dva.

Já kašlu na statistiky. Měla jsem neuvěřitelný štěstí, že jsem potkala
opravdového přítele, svou spřízněnou duši. Potkala jsem „kluka“, u
kterého to byl naprostý „úlet“ zaregistrovat se na seznamce. To, co
jsme si stihli říct za ten první měsíc, jsem nevyslovila za spoustu let.
Mě i jeho ovládla naprostá důvěra, žádné téma pro nás není tabu a
teď už moc dobře vím, že ten člověk prostě stojí za to. Že se to prostě
muselo stát.

Najednou se mi jde tím životem tak nějak snáz. Vím, že je tady,
že se na něho můžu spolehnout, když budu potřebovat a to pro
mě moc znamená. To samé mu nabízím já. V tomhle „vztahu“
netrpím pocitem, že dávám víc, než dostávám zpět, ani naopak.
V tomhle „vztahu“ můžu být sama sebou, nic nepředstírat, přestat
hrát tu komedii na ostatní lidi, jak jsem happy a nic mi nechybí,
kterou jsme nuceni každý občas zahrát, ať už z jakéhokoli důvodu. Jak

zpívá Franta Nedvědů.. „Všichni jsme herci, jen někdo víc a někdo míň
umí hrát..“.

Paradox, několikátý v řadě

Oba dáváme svým dětem lekce z bezpečnosti chování na netu.. a ve
výsledku jsme oba v týhle zkoušce totálně propadli.. Tenhle příběh
svým dětem opravdu vyprávět nebudeme :)

Co na závěr? Jen jedno přání.. táhnout tu společnou „káru“ co nejdéle
dál.. Je to prostě fajn..

PS: Asi nemá cenu se rozepisovat o spoustě vzkazů, které jsme já
anebo on za ten den, dva.. co jsme na seznamce „viseli“ dostali a
jak jsme bojovali s pocitem, jestli jít rovnou blinkat anebo se začít
hystericky smát.. :))

příběh zaslala čtenářka, která si přála zůstat v anonymitě