Příběh z vernisáže

Šla jsem z vernisáže, na níž jsem byla, a tu koukám, ve dveřích mě chytil nějaký pán, mladík,
chlápek prostě. Byl oblečený do světle hnědého saka a proužkované modro bílé košile, vlasy
měl uplně ostříhané, blonďaté asi na milimetr a zvláštní protáhlý obličej, který mi připomínal
pana Táborského, když hrál Háílho v Lotrandovi a Zubejdě. Netušila jsem, kdo to je, a
vzhledem k tomu, že se na vernisáži pohybovalo spoustu úctyhodných lidí, respektábl, z nichž
jsem ale skoro nikoho neznala, nebyla jsem si jistá s kým mám tu čest, a tak jsem se snažila
být maximálně zdvořilá. Dotyčný se mi nepředstavil, rychle ze sebe začal chrlit nějaké
filozofické úvahy o umění, divila jsem se, že mluví tak překotně, strašně rychle, jako by
někam pospíchal…ale nechala jsem ho, říkám si – buh ví, kdo to je. Bylo tam spousta
vážených osobností a já spoustu z nich neznala, nechtěla jsem nikoho urazit nebo odbýt.
Hovořil zaujatě o literatuře a vyjádřil názor na básnířku, která tam přednášela, ne moc
lichotivý. Chvíli jsme se bavili na neutrální téma umění a společnost a tak – a byl az komický,
že v každé shodě na názor, nebo kdykoliv jsem řekla ano, vykřikl výborně! To vidíme stejně!
Jako by se stal objev století. Uvažovala jsem, jestli mi nezačne nabízet pojištění, protože
podobně překotně a velenadšeně hovoří lidé, kteří vám chtějí nakonec prodat zvýhodněný
tarif. Nestalo se však, a ve chvíli, kdy začal překotně koktat(velmi významně) cosi o tom, že
S T U D U J E ! a magistra (!!!) (vypadal tak na 28-32) jsem byla doma, otrávená, jenže už
nebylo úniku. Potom po dalších několika zbytečných konverzačních frázích, z nichž byl
naprosto nadšen, jak moc se spolu shodujeme a odkazoval kamsi za Platóna, už jsem nečekala
na nic, než až se zeptá, jestli někam zajdu. Zeptal se pak jestli zajdu na kafe. Já jsem nadšeně
odvětila, že nemůžu, že nejsem úplně z Prahy a že bydlím v Plzni. „Tam právě studuji !!!“
Odvětil vesele. Řekla jsem hned, že bydlíme s přítelem v Plzni, já že bydlím v Praze, a že
nám to ohromně vyhovuje a bla bla, bylo mi to jedno, ve vymýšlení si nesmyslů jsem troufám
si říct dobrá, tak jsem lhala a lhala a vymýšlela si, protože se mě neustále ptal – pokud by to
byla pravda, asi by mi to bylo nepříjemné, takhle jsem se chvíli zapomněla a vymýšlela si bez
ostychu jak se rozhodujeme, jestli zůstaneme v Plzni nebo ne, jak má auto a jak je ta
vzdálenost v pohodě i to, že on by klidně rád šel do prahy a mně je to jedno, a jak se skvěle
doplňujeme. Ukončila jsem to ve chvíli, kdy mě v této debatě neustále přerušoval, hrbil se
tak, že trošku vypadal postavou jako Glum z Pána prstenů co chce Miláška. Lekla jsem se,
jestli není nějak psychicky narušený, že tak o překot mluví, mluví a ještě se přitom stihne
zadrhávat, ale nehodlala jsem to řešit. Měl vykulené modré oči a díval se, jako by koukal
přes nějakou neviditelnou stěnu a viděl něco uplně jiného, hlavně ne mně. Nebo jako by se mi
chtěl podívat do žaludku. Začalo jeho povídání a to už jsem pochybovala naprosto, je-li
duševně úplně zdráv, a myslím, že má se sebou ale, pokud zdráv celkem je, hodně velký
problém. Začal kecat neskutečné nesmysly o lásce, o tom, jak by jeho každá chtěla a jak má
spoustu kamarádek a mohl by je mít, ony by ho chtěly, ale on je nechce,on se nedokáže
zamilovat na povel. A jak jsou ty jeho známé krásné. A že je velice těžké najít k sobě člověka,
který to cítí stejně, a že spoustu lidí setrvává v nefungujícím vztahu, pak začal dělat křivku
mého krásného vztahu srovnávajíc jí s těmi nefunkčními, že to on by nemohl..a z jeho projevu
jsem pochopila, že pokud někdy vůbec viděl ženu svlečenou, byl to možná vrchol jeho sex.
života. Nebo tak něco, poněvadž o vztazích hovořil jako překvapený puberťák, který se diví
jak to v životě funguje. Pak se v nefungujícím vztahu dostal i k tomu, že jsem řekla, že to
z okolí znám, od mé známé. Když začal propírat a rozebírat a ptát se na tu moji známou,
uvědomila jsem si to a v duchu vybuchla a nahlas ho slušně poprosila, že nehodlám cizí
problémy propírat se třetí stranou, která o tom vůbec nic neví. Blekotal něco o bolesti a
slzách,které doprovází rozchod… A když jsem odsekla a namítla, že člověk by si měl projít
všemi stádii, rozchody atd, aby získal urč. vztahovou gramotnost, a nehroutil se z aždýho
rozchodu, když si jich od čtrnácti projde několika, mlčky s jakýmsi užaslým hmm…přikývl.
Snad si z toho vezme ponaučení. A dodrží slib, že setkání necháme náhodě a mě nikde
nebude vyhledávat.

(Mimochodem, když jsem se ho po půl hodině rozhovoru zeptala, že vlastně celou dobu
nevím, kdo je a s kým mluvím a jak přišel na vernisáž, řekl, že je Martin. Jen Martin.
Kamarád pořadatelky – ne, že bych stála o víc informací..).

čtenářka