Věřte nevěřte :)

Tak teď já..

Jsem (ne)šťastně vdaná už nějaký ten dlouhý rok. Čítá to přes deset
let v manželství a ještě víc ve vztahu. Jak s tím souvisí inzerát na
seznamce?

Prostě a jednoduše mi v životě něco chybí. Nebo někdo? Tento pocit
vygraduje natolik, že se jednoho dne rozhodnu, najít si parťáka na
popovídání, na sdílení. Někoho, s kým si absolutně „sednu“. Kdo
mi otevře nový pohled na život, na svět. Kdo uleví mé hlavě, která
je neustále v zajetí všelijakých myšlenek, se kterýma nebývá radno
svěřovat se kdekomu. Někde vzadu mě tlačí reálný pocit, že tohle je
hra s ohněm a velmi pravděpodobně nevyjde. Navíc se můžu šeredně
spálit. Každopádně mě něco vede přímou cestu na jednu seznamku,
kde s potěšením zjišťuji (chápejte, jsem seznamkový analfabet), že
existují rubriky jako „Hledá se kamarád/ka“

Klik.. jsem tam a co mé oči nevidí. Zírám na řádky „kluka“, který hledá
naprosto přesně to, co já. Totožná slova, rubrika, do které jsem se
chtěla zaškatulkovat i já, světě div se, žije kousek ode mě. Tři, dva,
jedna, nádech, opětovný průzkum jeho řádků a potvrzení si, že mě
nešálí zrak a jdu na to. Registrace, promyšlená odpověď, do které
vkládám všechny svoje naděje. Cítím, že tohle prostě musí vyjít! Teď
anebo nikdy.

Zareagoval. Zareagoval naprosto úžasně. Proběhl měsíc intenzivní
výměny mailů a pak.. setkání. Věřte nevěřte.. bylo to neuvěřitelný,
neskutečný, nádherný. Prostě jsme si sedli jak po písmenkách, tak
v reálu. Do puntíku :)

Ano, naprosto si uvědomuju všechny ty paradoxy. Tím měsícem
jsme prosvištěli neuvěřitelnou rychlostí. A taky jsem došla k závěru,
možná podobně, jako vy, co to teď čtete, že jsme se museli buď
totálně zbláznit anebo jsme se tak dlouho hledali, až jsme se našli. Asi
vám nemusím vysvětlovat míru pravděpodobnosti, jak člověk může
potkat někoho „normálního“, sobě podobného a blízkého, zvlášť na
seznamce, kde je zaregistrovaný den, dva.

Já kašlu na statistiky. Měla jsem neuvěřitelný štěstí, že jsem potkala
opravdového přítele, svou spřízněnou duši. Potkala jsem „kluka“, u
kterého to byl naprostý „úlet“ zaregistrovat se na seznamce. To, co
jsme si stihli říct za ten první měsíc, jsem nevyslovila za spoustu let.
Mě i jeho ovládla naprostá důvěra, žádné téma pro nás není tabu a
teď už moc dobře vím, že ten člověk prostě stojí za to. Že se to prostě
muselo stát.

Najednou se mi jde tím životem tak nějak snáz. Vím, že je tady,
že se na něho můžu spolehnout, když budu potřebovat a to pro
mě moc znamená. To samé mu nabízím já. V tomhle „vztahu“
netrpím pocitem, že dávám víc, než dostávám zpět, ani naopak.
V tomhle „vztahu“ můžu být sama sebou, nic nepředstírat, přestat
hrát tu komedii na ostatní lidi, jak jsem happy a nic mi nechybí,
kterou jsme nuceni každý občas zahrát, ať už z jakéhokoli důvodu. Jak

zpívá Franta Nedvědů.. „Všichni jsme herci, jen někdo víc a někdo míň
umí hrát..“.

Paradox, několikátý v řadě

Oba dáváme svým dětem lekce z bezpečnosti chování na netu.. a ve
výsledku jsme oba v týhle zkoušce totálně propadli.. Tenhle příběh
svým dětem opravdu vyprávět nebudeme :)

Co na závěr? Jen jedno přání.. táhnout tu společnou „káru“ co nejdéle
dál.. Je to prostě fajn..

PS: Asi nemá cenu se rozepisovat o spoustě vzkazů, které jsme já
anebo on za ten den, dva.. co jsme na seznamce „viseli“ dostali a
jak jsme bojovali s pocitem, jestli jít rovnou blinkat anebo se začít
hystericky smát.. :))

příběh zaslala čtenářka, která si přála zůstat v anonymitě