Promiň, odcházím ...

Můj další příběh je o mužích, kteří by v klidu mohli sehrát ve filmu Pearl Harbor scénu „Zítra jdu do boje.... Možná se už nikdy neuvidíme... Možná se totiž už nevrátím.“

Prvním z nich byl Ivan. 30 let, tmavovlasý, štíhlý, přiměřeně vysoký rozvodový právník z velkého města. Když mi odpověděl na inzerát a poslal fotky, doslova mi spadla brada. Někoho takhle moc atraktivního jsem nečekala. Navíc jsem do té doby netušila, že se na seznamkách pohybují i takoví chlapi, jako je on – úspěšní, v rámci svých možností vlivní, velmi hezcí, sebejistí, vzdělaní a kariérně na výši. Až jsem z toho chytla lehkou neurózu, že se mu nebudu líbit, až se setkáme. Po pečlivém výběru jsem mu poslala pár svých fotek a čekala na odezvu. Odepsal docela rychle, takže mě obavy opustily. Těšila jsem se na každý jeho e-

mail. Psali jsme si o cestování, o jeho dovolené na Kubě, o mentalitě místních lidí, srovnával je s Čechy, zabrousili jsme i na naše bývalé partnery, a když mi jedno ráno napsal z terasy své chaty u Vranovské přehrady, začínala jsem v tom slušně lítat.

A došlo i k první schůzce. Ačkoli byl podzim, bylo venku výjimečně teplo, až horko, a já si na sebe vzala černou halenku s hlubokým výstřihem na zádech a dlouhé džíny. Každý si dovede představit, jak hezky mně v tom bylo. On byl taky v černém a s potěšením jsem zjistila, že nosí brýle, takže jsem z těch svých, občas nošených, nemusela mít mindrák. V kavárně si objednal vídeň a já presso, poručil si hodně šlehačky a podivně dlouho proháněl servírku, aby ukázal, že je pan Někdo. Sotva jsme se posadili, podal mi svoji vizitku, kdybych náhodou někdy něco potřebovala, a začal povídat o rozvodech. Jak příjemné téma na prvním

rande! A pak k tomu přidal monolog o veřejných zakázkách pro stát a pro města, jaké jsou v tom podvody a korupce, jak se se vším kšeftuje. Celou dobu jsem k tomu neměla co říct, nebyla to moje parketa, a tak jsem tupě mlčela.

Po návratu domů jsem vizitku roztrhala a hodila do koše. Za hodnou dobu jsem se z mailu dozvěděla, že bohužel odjíždí za prací do Prahy na dobu neurčitou a do města blízkého mému se bude vracet jen občas. Do kalhotek se mi tím projevem nedostal, a tak se vytratil jako pára nad hrncem. Počítám, že nikam neodjel a dodnes klátí důvěřivé holky chtivé vážného vztahu.

Podobným případem byl i Honza. Spolumajitel kempu na vysočině, 28 let, vysoký modrooký blonďák, velice galantní muž, který dokázal ženě zalichotit a získat si ji. Nosil mi růže a dostal mě především tím, že mu nedělalo problém zajít do divadla, na výstavu nebo na koncert jiné než rockové hudby. Po večeři na druhém rande jsem se dozvěděla, že odjíždí za prací do Rakouska a domů se bude vracet asi jednou za měsíc. Řekla jsem, že se známe dva týdny a je to jen jeho volba. Doma jsem strčila růži do vázy a bylo mi jasné, že z toho zase nic nebude.

Doteď si myslím, že oba lhali a jen prostě nedokázali říct „Promiň, nejsi holka pro mě.“ Nebohledali holku do postele.

Čtenářka Alice