tisíce tváří pana Daniela

Můj příběh je trochu zvláštní tím, že to seznamkou nezačalo, ale naopak skončilo. Tak popořádku: jednoho pěkného slunečného odpoledne si vykračuju po městě, když tu za sebou slyším zrychlený krok a volání „slečno!“ – otočím se v domnění, že mi něco vypadlo z kabelky, že mi holub podělal záda a někdo mě chce upozornit, nebo mi nějaký pouliční prodejce, kterého jsem si nevšimla, chce nabídnout tři hnusné NO NAME parfémy za úžasnou cenu jednoho (800 – 1000 Kč, nebo „pokud to zůstane mezi námi, tak vám ho dám za 400“). Vidím však chlapíka ve slunečních brýlích, který evidentně přiběhl od toho auta s otevřenými dveřmi (průměrné auto hodné slušného muže), trochu se rozpaky zadýchává (ve skutečnosti nulová fyzička) a povídá, že mě viděl už na začátku ulice a prostě si nemohl pomoct a musel to otočit a zkusit mě pozvat na kávu, i když riskuje facku. Odpovídám, po krátkém zaváhání (jsem nezadaná), že nemám zrovna čas (rozuměj: vyskočila jsem jen na rychlý nákup a nevypadám zrovna nejlépe jak dovedu). Tak prý jestli bych mu nedala na sebe telefon. Zaváhám podruhé, v mozku mi běhá ANO – NE a naštěstí mě napadne spásná myšlenka, že mu dám svůj email (fiktivní mail vytvořený pro občasné anonymní šmírování bývalých kluků a bývalých kamarádek na facebooku, ještě než jsem zjistila, že aplikace „zjisti, kdo si prohlíží tvůj profil“ je podvod). Spokojeně si ho nadatluje do mobilu a s ujištěním, že se mi co nejdříve ozve, nasedá do auta a odjíždí. Sluneční brýle si nesundal. Večer otevírám schránku a tam už na mě čeká neznámý email (doručen pouhou půlhodinu po čase setkání venku). Jako správná žena odpovídám až druhý den. V emailu je úvodní věta, jak jsem se mu moc líbila a rád by mě pozval na kávu, nebo ještě lépe rovnou večeři. Jmenuje se Daniel, je mu 33 let, vysoký přes 180 cm, štíhlé vypracované postavy a tmavých vlasů. Svobodný, heterosexuální, bydlí ve vlastním bytě a nemá děti. Protože mám v hlavě asi nějakou slepou uličku, která mi občas mlží úsudek, připadají mi tyto informace normální. Říkám si, že i když to zní jako výpis profilu na seznamce, asi je to v pořádku. Dokonce mi připadá normální i to, že se mi nezdál 180 cm vysoký a nevypadalo to, že by měl vypracovanou postavu, ale co. Měla jsem podpatky, zády k sobě jsme se nepoměřovali a měl poměrně volnou košili, takže když to o sobě píše, asi to tak bude. Žádám ho o fotografii, na které bude bez slunečních brýlí. Jednu mi posílá a na oplátku žádá o fotografii mou. Připadá mi to sice zvláštní, ale je to vcelku fér, takže posílám. Podle fotky člověk také dost pozná, např. trapná póza před cizím autem mě neoslovuje a ze všech nejhorší jsou ty dovolenkové fotky z Monte Carla, kde dotyčný chudák uvidí na ulici zaparkovaný luxusní bourák a nechá se před ním zvěčnit s rukou na klice a s křečovitým úsměvem typu „dělej Mařko, foť, než přijde majitel anebo to začne houkat!“. Pak taky nesnáším fotky z hradů a zámků. Popojedem.  Jeho fotka je normální, v pozadí neidentifikovatelná zeď, jeho vzhled průměrný (v brýlích vypadal lépe), ale povídám si, že mu dám šanci, třeba má charisma a je chytrý. Odpovídám s přiloženou fotkou a větou informací o sobě (věk 30 let, svobodná, bezdětná) a s žádostí, ať mi napíše o sobě víc. Odpověď přichází obratem, což hodnotím kladně a naivně se domnívám, že je v práci a nedočkavě čeká na email od té úžasné slečny, kterou včera potkal. Informace o sobě ale další nepodává, vyjma toho, že má rád turistiku a muziku. A že mi to na fotce moc sluší. Zve mě na večeři. Přestože vím, že na schůzku se nemá kývnout dříve než za 5 dní až týden, domlouvám termín za 2 dny, protože potom odjíždím na dovolenou a jsem zvědavá. Ochotně souhlasí s tím, že více si povíme na té večeři (zmínka o večeři už potřetí za sebou ve mně vzbudí ujištění, že už mě nečeká chlapovo trapné „já vlastně nemám hlad, takže nakonec jíst nebudu, ale ty si klidně něco dej“). V den D a hodinu H už jsem připravená a vypadám dokonale. Nepřeháním to a volím jednoduché, ale vkusné oblečení. Přicházím k určené restauraci a on přijíždí téměř současně. Podáváme si ruku a v tuto chvíli už mám možnost s určitostí zjistit, že neměří přes 180 cm, ale pod 180 cm. Postava štíhlá…. ale vypracovaná…? Protože už vstupuje do restaurace (první, jak to má být) a já jsem v těsném závěsu, nemám čas tu postavu pořádně zhodnotit. Nakonec, má volnou košili. Zavane ke mně jeho kolínská nebo deodorant, jehož vůně je cítit na 90 % mužské populace, ale aspoň to není nějaký kořeněný výstřik do tmy. Vyberu nám místo u nejvzdálenějšího stolu, abychom si mohli nerušeně povídat. Otevíráme jídelní lístky. Následuje - tradičně špatně zahrané  - divadlo, které zcela netradičně neodhalím s úplnou jistotou. Je to několikeré plácnutí se přes kapsy kalhot a hrané zděšení, že něco nemá. Moje zvednuté obočí a vyčkávavý výraz jeho divadlo prodlužují a plácání se přes kapsy a mumlání „to snad ne, to je trapas“ se zdá být nekonečné. Potom se obligátně ptám „děje se něco?“ Dostane se mi odpovědi, že si zapomněl peněženku. Kontruji otázkou, jestli to má domů daleko. Je zaskočený a neví, co odpovědět. Ptám se znovu, zase neví co opovědět, ptám se potřetí, povídá, že si ji nechal v práci „za městem“ (později se dozvídám, že byl celý den doma a pracuje z domova, no nevadí). Sedí a hledí na mě. Že by se zvedal, to nevypadá. Já pokrčím rameny (snažím se ovládnout nasupený výraz) a kategoricky hlásím, že tedy večeře nebude. Zvedám se. Překvapeně se zvedá za mnou. Odcházíme. Tady bych se na chvíli zastavila a trochu to rozebrala. Tyto taktiky jsou dost ubohé a také dost známé. Bohužel, vždycky existuje 1% možnost, že to není divadlo, ale že se to opravdu děje. Proto slušný člověk váhá, jestli má druhého rovnou poslat do řiti, nebo mu dát ještě pár minut šanci. Já se, bohužel, rozhodla pro to druhé. Tyto taktiky jsou především dvě: ta první, kterou používají ostřílené typy zejména v neznámém prostředí a na ženské, které na první pohled ohodnotí jako husy, spočívá v tom, že dotyčný si vychutná večeři a když přijde na placení, najednou nemá peněženku. Nevýhodou je, že to chce opravdu odvahu hrát tohle divadlo (navíc ještě před číšníkem) a také, že se riskuje, že ani žena nebude mít na zaplacení a komediant bude muset zastavit svou občanku a pro peněženku si dojet. Dříve, než se rozmohly i v restauracích platební karty, bylo jednodušší ukázat portmonku s vykukujícími kreditkami (z nichž některé jsou sice zlaté, ale od klubu mobilního operátora, u kterého tento jedinec pro-smskoval majlant) -  a nebyl to takový trapas. Businessmanům se to stane, že. Je sice veliká šance, že žena zaplatí za oba, nebo alespoň za sebe (protože víc než pětistovku si s sebou nevzala), ale může dojít k tomu, že zaplatit odmítne. Slabším žaludkům takové riziko nedovolí užít si pořádně večeři a naplno rozvinout svůj hraný šarm, který by byl ukončen tak nepěkně (žena by nezaplatila). Druhá taktika je ta, co byla zkoušena na mě – absenci hotovosti oznamuje předem, ale až potom, co jsem se pohodlně uvelebila s menu v ruce – a doufá, že oznámím, že to teda zaplatím. On je připravený dělat 2 minuty zkroušeného a slibovat, že mi peníze dá příště. Já souhlasím. Potom si může oddychnout a naplno se pustit do svádění. Večeře zadarmo. Naneštěstí pro něj, nejsem až tak moc blbá. Takže než se vzpamatuje, míříme k východu. Jsem ale aspoň natolik blbá, abych ho neposlala k šípku hned - a věnuji mu tedy onu šanci. Navrhuju procházku. Souhlasí. Začíná svádět. Překvapuje mě, že umí mluvit, zbytečně nekřičí, nechvástá se, směje se mým vtipům a zkouší vlastní. Pomalu mu začínám věřit a poslouchám. Sdělujeme si nepříliš podstatné informace o sourozencích, dětství. Zjišťuju, kde se narodil, kam chodil do školy, jaké má vzdělání. Rozumíme si. Uplyne hodina a půl a procházka se pomalu chýlí ke konci. Protože bydlím úplně jinde a uprostřed sídliště mám zaparkované auto (zase tak pitomá fakt nejsem), nechávám se doprovodit jen směrem do sídliště a neříkám mu, kde bydlím (nechci mu zase lhát, to ne). Posadíme se na lavičku a je jasné, že se bude nenápadně hodnotit naše rande a bude se sondovat, zda se ještě někdy uvidíme. Protože naznačuji, že už půjdu, ztrácí trochu půdu pod nohama, asi na to není zvyklý. Nastává obrat a další divadlo se vší pompou. Najednou se dozvídám, jak mu bylo ublíženo (popisuje přítelkyně, o kterých byl přesvědčen, že jsou ty pravé, ony ho ale sprostě podvedly s jeho kamarádem/známým) a jaká je dnešní doba zlá, protože lidé spolu už nekomunikují a rozvádí se. On přitom miluje děti, chce mít jednoho dne rodinu. Musí to být ale s tou pravou a ne hned, přece jen než se dva lidé poznají a vědí, že je to láska na celý život, chvíli to trvá. Nejdřív stejně musí postavit dům, na který už má skoro všechny peníze našetřené (není chudák, co by potřeboval hypotéku a jako podnikatel si vydělá dost), pozemek už má, na klidném okraji města avšak s dostupností veškerých služeb, cca 10 minut autem do centra. Nádhera. Za rok už začne stavět. Zatím bydlí v bytě. Nedávám najevo žádné pohnutí a tak začne přitvrzovat a opakuje, jakou měl smůlu. Většina žen ho chce využít jen kvůli penězům, přitom on hledá čistou lásku. Na to nemám odpověď, popravdě nechci z úst mluvením vypustit mnoho zbytečného vzduchu, protože bych se pak musela nadechovat – a něco tady zrovna hodně smrdí. Říkám, že už půjdu. Překvapení večera č. 2 se objeví na jeho tváři, ale aspoň mě líbne na rozloučenou a mámí ze mě telefonní číslo. Dávám mu své číslo z jedné reklamní akce operátora, kde mám ještě asi 25 kč kreditu z původních 50ti zdarma a ujišťuju ho, že si ním zase brzy ráda vyrazím. Jdu „domů“ a odesílám ho na opačný konec, kde tuším jeho auto. Sama mizím ke svému a odjíždím. Doma mi to šrotuje a ptám se sama sebe, jestli nejsem moc nedůvěřivá. Byl příjemný … ale něco mi na tom nesedělo. Mám už svoje zkušenosti. Nemůžu usnout, protože se mi zcela nezvykle nedaří rozlousknout tenhle „případ“ a vím, že na dalším rande bych jen ztratila původní signály ženského instinktu – a že jestli se mám rozhodnout, jaké rande vlastně bylo, musím to udělat hned. Starý dobrý internet. Kdo by to do mě řekl. Znám sice jen jeho křestní jméno, ale mám spoustu dalších informací, především jeho školy (dvě), lokalitu, kde hodlá stavět dům … a tak se snižuju k internetovému slídění. Na spolužácích mi to nedá moc práce. Zkrátím to: Kombinace konkrétní základní školy a konkrétní střední školy mi dá jen několik Danielů, z nichž pouze pár splňuje i přiměřené datum ukončení základní školy a následné ukončení střední. Následuje facebook, kde vytipovaná příjmení poskytují i fotku. A mám ho. S hrůzou si ověřuju, že onen Daniel X., který je podle ročníků na spolužácích ve věku 39 let (nikoliv 33) je opravdu mužem z facebookové fotky (zase ve slunečních brýlích). Tady by mi to mohlo stačit, ale začíná ta pravá zábava. Se jménem i příjmením už se dá vygooglovat ledacos a katastr nemovitostí, či živnostenský rejstřík také nezůstávají pozadu. Ne úplně popořadě, jak to píšu, zjišťuju, že je mu opravdu 39 let, přispívá do všech možných diskuzí a má tak několik emailů a na těchto několik emailů má i několik přezdívek v těch diskuzích. Není nijak originální, protože stejné přezdívky používá i kde? No na internetových seznamkách, přece. Google mi jich vyhodí hned několik, někde mu je 28let, jinde 30, potom 33(ale víc rozhodně ne)… aktivita přihlašování neuvěřitelná (v době, kdy pátrám je na dvou z nich online) a jde do tisíců, roky registrace různé, nejlepší je asi 2003 a počet přihlášení dodnes neskutečných 3675 (to je více, než 1x denně po dobu 10 let), informace o jeho výšce a postavě všude zhruba stejné. Fotka pochopitelně žádná. Někde dodává, že je stydlivý romantik. Skvělé. Další zjištění mě přivádí k tomu, že jeho byt není „jeho byt“ ale byt jeho rodičů (se kterými stále bydlí), parcela pro vysněný dům patří jeho bratrovi a jeho podnikání zahrnuje něco zcela jiného, než tvrdil. Možná je to ten samý člověk, který mi před rokem vnutil na ulici tu simkartu v rámci reklamní akce . Dostavuje se obrovská úleva díky tomu, že moje poplašné zvony nebijí nadarmo a že ten ženský instinkt má něco do sebe (a počítačové dovednosti také). Jak je vidět, zoufalci ze seznamek jsou lidé z masa a kostí, i když mají často mnoho virtuálních osobností a lze na ně narazit i na ulici. Byla bych radši, kdyby mě posral ten holub. Nemusím snad ani dodávat, že když jsem na jeho sms za pár dní opověděla (z té reklamní simky), že jsem zjistila, že mu je 39 let a ať mě nechá být, dostalo se mi urážek, zesměšňování a trocha těch výhružek, ale snad už bude klid. Jsem prý pitomá nafoukaná kráva, která řeší kraviny jako je nějaký věk a protože vím o životě h…o, zůstanu navždycky sama. Fakt mě měl posrat ten holub. Seznamování zdar!

Katka


Tímto bych i já chtěla poděkovat čtenářce Katce za příběh :) díky Vám to tu opět žije a moc Vám všem za to děkuji, když už já jsem "mimo provoz" :)