Volvič

Úplnou náhodou jsem se dostala k Vašim seznamkovým příběhům a chtěla bych přispět svojí troškou prožité hrůzy do mlýna.

Letos na podzim mi bude 28 let. Jsem rok a půl šťastně zadaná. Inzeráty na seznamkách jsem četla i zadávala zhruba 2 roky, a to do té doby, než jsem potkala přítele. Musím přiznat, že jsem ve své naivitě několikrát naletěla, ale dostalo se mi tím pádem dobrého ponaučení do budoucna :)

Prvním „velkým“ příběhem je Michal, pracovní jméno „Volvič“. Podle fotky sympaťák, 29 let, svobodný, bezdětný. Potkali jsme se na chatu a tak nějak náhodou si začali svěřovat, kdo co od svého partnera čeká. Ubezpečil mě, že dokáže svoji přítelkyni a později manželku dokonale zabezpečit, zajistit peníze i skvělé bydlení. Že jeho vyvolená bude mít prostě všechno a on hledá nějakou hodnou holku, která si toho bude vážit a nebude ho jen využívat. Pracoval jako řidič kamionu, a tak se pochopitelně od jeho milé očekávalo i to, že se v době jeho nepřítomnosti nebudou v tom luxusu vyskytovat v předsíni cizí pánské boty.

To mě zaujalo. Říkala jsem si, že asi chudák zatím narazil jen na samé zlatokopky, nevěrnice a využívačky. Naše konverzace se čile vyvíjela, probrali jsme záliby, cestování, kulturu různých cizích zemí, fotky na profilech... Až to dospělo k domluvě na osobním setkání.

V den D jsem si vybrala hezké střízlivé oblečení – džíny, top, boty na podpatku a černé sáčko – a ve stanovenou hodinu jsem vyrazila k radnici v našem městě – to bylo místo srazu. Byl přesný. Na chodníku stál tmavovlasý, štíhlý a celkem vysoký muž v džínách a černé kožené bundě. Opodál parkovalo jeho temně modré naleštěné Volvo.

Sedli jsme si do nedaleké kavárny, dali si čaj a já jsem se začala vyptávat na jeho práci. Dozvěděla jsem se, že si dost vydělá, nedávno si koupil ono Volvo za celý jeden milion korun, a tím si splnil svůj dávný sen. Teď prý šetří druhý milion na vlastní byt, protože ještě bydlí u rodičů. Dobře. Někdo má napřed raději auto, které až tak nutně nepotřebuje, než vlastní domácnost, každý jsme nějaký. Při duchaplné konverzaci jsem zjistila, že tento chlap píše jako Bůh, ale mluví jako debil. Bylo to, jako kdyby za něho psal maily někdo úplně jiný. Při slovním projevu se divně usmíval, jako kdyby nebyl zcela duševně normální, mezi slovy dělal významné pomlky, měl slabou slovní zásobu a nechápala jsem jeho otázky. Nechápala jsem, co ode mě čeká za odpovědi.

Přesto jsem později kývla na sobotní výlet na nedalekou přehradu. Znovu přijel v nablýskaném autě, ale jeho slovní projev se už omezil pouze na to, kolik jeho auto žere, jak jede rychle, jak jede tiše, kolik má zrovna na tachometru, jak voní novotou a taky nezapomněl zmínit, že nemá prostředky na to, aby za mnou dojížděl. Na moji poznámku „Když sis koupil tak drahé auto, musíš mít i na jeho provoz, ne?“ odpověděl neurčitě, něco ve smyslu, že je to auto sváteční, jen pro zvláštní příležitost.

Na přehradě jsme si dali opět čaj, a ačkoliv mě původně zval na večeři, nic si nevybral „Ale ty se klidně najez.“ Bylo mně nad slunce jasné, že chce ušetřit a nebude takový haur, jakého ze sebe dělá.

Při odchodu domů mě nechal napospas nějakým Bulharům a šel kontrolovat, proč se skupina mladíků ochomýtá kolem Volva, jestli mu to náhodou neškrábli. A já stála před restaurací s děsem v očích, že mě někdo přinejmenším okrade o kabelku.

Později jsme se sešli ještě několikrát. Musela jsem za ním přijet do Brna vlastním autem, protože co kdyby mu tu jeho lásku na parkovišti náhodou někdo odřel nebo poškrábal, na občerstvení (balenou perlivou vodu) mě pozval do vietnamského bistra. Jednou za mnou přijel dokonce kamionem a jednou autem na běžné ježdění. Nevím, co to bylo za značku, ale k vraku to nemělo daleko.

Neustále se mi snažil napovídat, jak mě miluje, psal mi ze zahraničních cest skvělé smsky.

Až jednoho dne přišla sms s tím, že se chce rozejít. Přitom jsme spolu ani nechodili... Prý se nedokázal zamilovat. Svoji lásku mi vyznával proto, že si myslel, že to časem přijde, ale ono nic. Vzala jsem to a přerušila jsem kontakt, protože bylo jasné, že to nemá světlou budoucnost.

Další den přišla zpráva, že mu moje smsky chybí a i když spolu nebudeme chodit, můžeme si alespoň psát, aby mu na cestách nebylo smutno. Na to jsem odpověděla, že v tom nevidím žádný smysl, a debatu ukončila.

Odpoledne jsem se znovu připojila na chat a vzápětí mi přišla zpráva, jaká jsem kráva, které musel otevírat dveře od svého úžasného auta jen proto, aby mu neupatlala pečlivě naleštěnou kliku, kterou po každém mém doteku musel doma hodinu čistit od nějakého krému (žádný nepoužívám a ruce se mi nepotí). A že jsem úplně blbá, protože očekávám od vztahu něco jiného než on. Že nejsem normální, protože mojí prioritou není jeho auto, že se zajímám o nějaký blbý city, a že nehledím na jeho skvělý majetek. Ukončil to tím, že jsem ho stála na společných rande spoustu peněz, za který si mohl najmout nějakou dobrou štětku, se kterou by si alespoň něco užil.  Janě, kterou si mezi tím stačil najít, jsem se ani nedivila, když se rozhodla raději pro studium vysoké školy, a potají jsem ji obdivovala za to, že ho dokázala prokouknout dřív než já. Politovala jsem ho, jaký je chudák, zesměšnila jsem na oplátku jeho stížnosti, a od té doby jsem o něm, díky Bohu, neslyšela.

P.S.: Jeho skvělá kožená bunda byla stará 10 let a byla údajně nezničitelná.

Já děkuji čtenářce za tento příběh. Při každém příspěvku od Vás si v duchu říkám jediné... "WTF?" :)