Petr (XX let)

Přišel den D a já jsem vyrazila opět zkoušet své štěstí na schůzku s mužem ze seznamky. Jako vždy jsem si oblékla hezké oblečení, cigarety jsem raději nechala hluboko v kabelce, push-up podprsenku jsem si ramínky přitáhla ještě výše a zkontrolovala v zrcadle, zda mi nezůstalo mezi zuby kus špenátu z oběda. Vyzbrojená svým neprůstřelným půvabem a dobře vybranými oblečením jsem čekala u počítače na potvrzení schůzky.

Jelikož jsme se domluvili na pátou, byla jsem připravena. Čekala jsem na PC na jeho potvrzení. Po hodině čekání jsem zkontrolovala v zrcadle řasenku, opět si jako vždy překontrolovala, zda se mi na šatech neudělaly v podpaží fleky nebo zda jsem během hodinky nevyprchal můj parfém. Všechno bylo v pořádku. Další hodinku jsem věnovala nákupu pitomostí na e-shopech a aukru, poté jsem opět zaklela, že jsem opět podlehla volání internetových slev. Napsal chlapec až po dvou hodinách a schůzka se nám tedy posunula o dvě hodiny.

Pán byl jednoduše zvláštní. Sice nevěděl, jak se vyslovuje jméno polského prezidenta a nechápal, když jsem mu řekla, co dělám za práci, ale zato vypadal jako velmi jemný a milý typ. Nejevil známky žádných násilnických sklonů, dokonce byl zajímavě oblečen a nesmrděl hospodou. Základ byl dobrý. Po hodině jeho monologu o jeho zkrachovalých minulých vztazích, jak se všem svým expartnerkám snažil zařídit bydlení, jak se ochotně staral o dítě a stejně ho každá vyrazila na chodník, jsem měla po náladě. Začala jsem k němu cítit v tu chvíli spíše pečovatelskou náklonnost, než aby se mi z něj dělalo vlhko v kalhotkách. Nasadila jsem stejně utrápený výraz a až pán domluvil, čekal zřejmě i moje smutné příběhy, aby to bylo vyrovnané. Nejspíš abychom se politovali navzájem, poté usoudili že jsme si souzeni, chytli se za ruce a odešli oba k oltáři, poté jeli na dovolenou v Jugoslávii a následně na to přišlo první dítě. Koukal na mně s výrazem baseta a já se začala cítit opravdu jako Matka Tereza spasitelka se solidní depkou, která ze něj na mně přeskočila jako veš na děti ve školce.

Další blok konverzace bych pojala jako „konkurz na přítelkyni“. Dostávala jsem otázky ohledně mých dovolených, vztahů a dalších pro něj důležitých aspektů, ze kterých by si nejspíš udělal obrázek, zda jsem přijatelná půda pro zasetí jeho semínka (pro vážný vztah).

Nejspíš jsem se ve výběrovém řízení dostala do druhého kola, jelikož následovala nabídka pokračovat a trávit večer v hospodě ve společnosti jednoho jeho kamaráda. Tu jsem „bohužel“ musela zamítnout díky tomu, že vstávám do práce.
Když jsem se vracela domů, začala jsem se cítit nějak divně, bez nálady a v hlavně se mi začaly vířit nějaké zvláštní chmurné myšlenky. Přitáhla jsem si límec u kabátu blíže k tělu, zapálila si cigaretu a řekla si, že s takovým upírem lidské energie už opravdu nikdy nikam nepůjdu.