Hororové rande čtenářky Romany

Je to tu. Mám se učit na státnice, ale jaksi se k tomu nemohu dokopat a tak trávím čas psaním. Nepředpokládám, že mne toto vynese do „světel reflektorů“, ale při dobré vůli a mé snaze zase trochu někoho pobavím a rozptýlím od učení či lovení partnerů na bezduchých místech, kterými seznamky bezesporu jsou (což neznamená, že je zatracuji).

Rozhodla jsem se tedy, že po eseji napíši i svůj vlastní zážitek, abyste si nemysleli, že tu pouze parazituji a přitom se nepodělím o své seznamkové historky. A tak přidávám svou špetku do mlýna seznamkového bláznovství dnešní doby i já... Původně jsem si myslela (alespoň jsem to předevčírem říkala svému výjimečně povedenému rande z badoo), že jsem se sešla asi jen 3x - 4x přes net (úmyslná lež to nebyla, to jsem si totiž pamatovala jen ta dobrá, či zcela extrémní setkání), ale zapojím-li svou paměť vskutku pořádně, vybaví se mi jich takových šest! (Ne, že se teď přihlásí někdo další a řekne, že se mnou byl na rande z netu!!!! Já si totiž už nikoho dalšího nepamatuji!)

Ale k věci.

Před pěti lety jsem přišla do Prahy, téměř nikoho tu neznala a hodlala to změnit. Nepotřebovala jsem primárně najít vztah, ale někoho, s kým bych občas něco podnikla a necítila se opuštěná. Nenapadlo mne tedy nic lepšího, než si dát inzerát na lide.cz a to včetně fotky. Přísahám bohu, od zveřejnění inzerátu se na mém emailu do hodiny objevilo přes sto vzkazů. Původně jsem z toho byla velice nadšená. Fakt síla! Říkala jsem si, že není možné, abych z takového množství něco nevybrala a tak jsem se pomalu pustila do čtení... Tím jsem ale rozjela něco jako nekonečný příběh. Romance pro křídlovku oproti tomu byla nic. Tolik básniček a oslavných ód na mou osobu?! Trubadúři 16. století by se mohli inspirovat. Ovšem těch nepovedených vzkazů se také našlo dost! Holku do pelechu na jednu noc ze mne ale žádný z nich udělat nedokázal. Být tam nějaký vysportovaný frajer, tak možná, ale Smolíček pacholíček.

Čtení bylo ve všech směrech netypicky, ale dobře stráveným večerem - smích střídalo rozhořčení a rozhořčení nadávky takové povahy, jaká mi není obvykle příliš blízká. V mém inzerátu stálo, že hledám pohledného a inteligentního kluka, který není lenivý atd. Jednoduše to měl být někdo na úrovni, ale přesto normální (přičemž v mých dvaceti jsem byla zcela nepoznamenaná jakýmkoliv vztahem a tak mé nároky nebyly nikterak vysoké, dnes by můj inzerát rozhodně nekončil dvěma řádky). Přesto mi chodily odpovědi od negramotů různých forem, blbů ještě různějších forem a naprostých zoufalců zcela bez formy. Krásný, či pohledný nebyl nikdo. Inteligentní by se mezi tou bídou našel, ale bylo mu třeba přes třicet a to pro mě tehdy bylo jako jít na rande s tátou. Nečekala jsem prince z pohádky, ale takovou bídu jsem taky nepředpokládala. Odpovědi jsem měla chuť přeposlat někomu vzhledem jako Ošklivka Katka a intelektem jako Paris Hilton. Inzeráty jsem postupně pročítala a s postupem času se stále více čílila sama na sebe, že jsem si ten „podělaný“ inzerát vůbec dávala. Mé ego bylo takřka nulové. A s odpověďmi jsem se také nenamáhala. Byly by totiž jedna jako druhá - "Zbláznil ses? Učebnice gramatiky jsi schoval v první třídě do koše a zrcadlo se ti rozbilo před x lety, když jsi zjistil, jak vypadáš, co?!" Jenže nejsem zlá a oni to taky jistě nemysleli zle. To já jsem udělala chybu, že jsem míru inteligence blíže nespecifikovala a pohled na krásu též neurčila jako obecně vnímanou formu vzhledu. A tedy, když si pak někdo o sobě myslí, že je fešný a nikdo mu to ještě nevyvrátil, pak fešný nejspíš bude! Prostě a jednoduše byla to zoufalost a čtení vzkazů nebralo konce...

Okolo půlnoci, po přečtení více než stovky vzkazů a s úspěšností 0% jsem tento proces ukončila s tím, že ráno moudřejší večera a šla na kutě. Po probuzení mne ale čekalo ještě větší překvapení. Mých sto přečtených vzkazů se během 6 hodin, co jsem si pospávala, rozmnožilo na neuvěřitelných 280 (třeba jste měl někdo víc, ale pro mě to tehdy bylo „dělo“)!!!! Mé nadšení však už moc pozitivní nebylo. Tohle jsem už prostě nebyla schopná pročítat. Řekla jsem si, že ten vyvolený musí být mezi padesátkou náhodně vybraných emailů (náhoda teda moc velkou roli nehrála, spíš nick emailu). Zbytek byl nekompromisně smazán a můj vzkaz ze seznamky s výrazem prohry odstraněn. Probírám se se stále zoufalejším pohledem v mých očích tou slavnou padesátkou a najednou to přišlo. Byl tam on! Mezi tou ranní náloží odpovědí jsem ho našla! Vyjadřování intelektuála, fotka naprosto úžasná. Hnědé vlnité vlasy, hnědé oči. Tělo více než fajn! Prostě „bájo“. Byla jsem tím vyjadřováním a jeho aktivitami tak ohromená, že jsem vůbec nečetla mezi řádky a signifikantní znaky, kterých bych si dnes všimla do půl minuty, jsem zcela přehlédla. Byla jsem tak říkajíc blbá. I když, jak se to vezme, bylo mi dvacet a byla jsem značně nezkušená, takže jsem psychologii lidské komunikace za mák nerozuměla.

Odpověděla jsem naprosto bez váhání a své nadšení ani trochu neskrývala. Vyměnili jsme si pár emailů a já se rozhodla jít štěstí naproti a s klukem, co hraje divadlo, na trumpetu a miluje kulturní život, se sejít. Byla jsem silně poznamenaná studiem střední školy - UMPRUM a tak pro mne byl umělec jasnou volbou (dneska bych umělci nedala hlas ani v komunálkách a i ze mě se stala normální holka). Umělci jsou až moc jiní…

Nicméně, den D se kvapem blížil a já byla více a více nervózní.

Pondělí před pěti lety a pátá hodina večerní se přiblížily a já čekala na smluveném místě – „pizza to go u masárny“. Vkus postrádající místo, ale co, mám pořád připomínat, že mi bylo dvacet, byla jsem téměř neposkvrněná randěním a ještě k tomu sotva znala Prahu a její krásy?!  Nebudu to stále opakovat, to si pamatujte!

Čekání bylo dlouhé, delší než kdy jindy. Pak to ale přišlo, vidím kohosi s nástrojem v ruce. Futrál na trubku to nebyl, byla to kytara, no to vám byl šok! Miluju trumpetisty, ne kytaristy, pomyslela jsem si. Co Teď?! Utéct, nebo mu dát facku se slovy, že se s lháři nescházím?! Nebylo úniku… Ale ne, dělám si legraci! Větší šok pro mne představovala jeho výška, přesněji tedy malost! Já koza se ho nezeptala, kolik měří – první signifikantní znak. Nezeptala jsem se ho ani na to, zda nemá nějaké normální fotky?! Ale, koho by to napadlo?! Měl fotku, na které vypadal na dobrých 185 a jako sám Enrique Eaglesias! Jenže, jak to tak bývá – fotky jsou klamné a denní světlo je potvora. Můj vysněný měl nakonec jen 166cm a Enriquovi se podobaly jen jeho paty!!!! Otřesné! Jak jsem mohla být tak hloupá?! Uvěřila jsem mu jeho krásu na základě toho, že nafotil jeden vizuál pro Vodafone, tehdy Oskar, kam se náramně hodil a kde vypadal po retuši jako lamač dívčích srdcí! A co hůř, já měřím 173 a můj partner musí mít minimálně 182! Přiznávám, chtělo se mi tehdy plakat. To zklamání pro mne bylo strašné. Chápejte, první rande -  očekávání od takové schůzky má jistě každý úplně jiné, dotyčného – dotyčnou si díky skvělým zprávám zbožštíme a čekáme tak, že si padneme do náručí a budeme se oddávat opojným radovánkám lásky! Pan jeden ze 150 byl ale tragický a ani sto Amorových šípů by nemělo efekt, jaký by si kde kdo, hlavně asi pán 166cm, přál.

Prozření bylo hrozné a příliš rychlé. Byl to jeden velký úlet. Ale kdo by mohl být tak zlý a na rande mi místo toho krasavce poslat rádoby umělce a intelektuála nepatrného vzrůstu, který mne nenechal téměř cokoliv říci?! Jeho vyřídilka byla bez hranic a jeho potřeba mi převyprávět celý svůj život byla také neukojitelná. Další „děs“, kterého jsem si mohla všimnout už při emailové konverzaci. Egocentrici – strašná záležitost! Na rande to nejhorší, co si lze jen přát. I když arogantní frajeři taky vedou. Ale dále k věci. Co si tak vybavuji, už asi po třiceti minutách jsem přemýšlela, jak se z toho vyvléknu. Ta myšlenka byla jako obsese, jenže to kuře, kterým jsem tehdy byla, neumělo jakkoliv milosrdně lhát a natož improvizovat. Prostě jsem čekala až do doby, kdy bylo tak pozdě, že bylo možné jít domu!!! Mezitím mne ale dotáhl do své zkušebny… Kde mi ukázal prázdnou místnost (ani o sexuální sblížení se ten maličký nepokusil – i když díky bohu za to) a pak mne vzal kamsi a kamsi a kamsi a nakonec už jsem byla vysvobozená a v deset večer mohla jít domu!!!

Po cestě domu jsem rekapitulovala… Přemýšlela jsem, zda je pravda, že mužova slovní zásoba na den čítá jen dva tisíce slov, či proč mne nevzal na kafe. Maličkého slovní zásoba čítala totiž tak pět tisíc slov, které vypotřeboval jen na mne a ani zima ho nedonutila pomyslet na teplé kafe. Abych ho nejspíš nestála ani korunu, tak si vymyslel procházení se po ulicích Bubenče, které voněly pouze hromádkami hovínek a očůranými rohy. Vůni teplého čaje a sušenek mi to však nepřipomnělo ani vzdáleně. Kdyby mne tehdy napadlo alespoň utéct! Proč já to vlastně neudělala?! Nooo, za blbost se prostě vždycky platilo a platit bude.

Myslíte si ale, že tím to končí?

Omyl!

Má blbost neměla hranice. Přišel konec, ale doma mne od maličkého čekal email s díky za super den a dodatkem, že mne opět rád uvidí. Zase mne nenapadlo nic lepšího, než říct, že klidně. Strach říct pravdu byl silnější a lhaní mi dělá problémy doteď. Mlžit jsem se sice naučila, ale i tak na to nemám nervy. Panáček to ale hodlal asi napravit, protože mne v závěru emailu pozval do divadla Minor, kde účinkoval. Na to jsem NE říci nemohla. Divadlo miluju a tak jsem to považovala za slušný návrh, který měl být dobrou satisfakcí. Na druhý den jsem měla mít na kase divadla nachystaný lístek, dokonce zadarmo a do třetí řady! Jenže i zde se nakonec projevila má neznalost Prahy a síla mého blbství, protože jsem šla nic netušíc na dětské představení (Minor je známý hrami pro děti), kde jsem byla jediná (vyjma učitelek ze školky) skoro dospělá osoba. Maličký ale nezklamal. Jenže já se z předchozího dne zřejmě vůbec nepoučila. Lístek na kase samozřejmě nebyl a já, když už jsem tam byla, jsem si ho „musela“ koupit sama!

Představení bylo nádherné a maličký tam hrál psa v plyšovém oblečku, což jsem mu, jakožto velkému panu divadelnímu herci, přála. Nakonec jsem za to vážně byla moc ráda, protože jsem doufala, že až hra skončí, on bude mít tolik starostí s tím, jak to ze sebe sundat, že za mnou jistě nepoběží. Ale chyba lávky, byl to rychlík, převlečený za tři minuty a čekající u východu… Vidím ho, on mne ale ne! Tak co teď? Jeho nevšímavost jsem využila ke kvapnému zavření se na záchodcích, kde jsem čekala půl hodiny doufajíc, že odejde, protože si bude myslet, že jsme se minuli. Alespoň v tom jsem měla vážně štěstí…

Odešel…

A jak to bylo potom? Z umělců jsem se vyléčila. Rádoby intelektuály nesnáším, a když jsem se pak ještě někdy s někým hodlala sejít, věděla jsem, kolik měří a zda není jak z Dachau!

Táááááákže, jaké bylo rande číslo dvě, tři, čtyři, pět a šest? Trapné, tragické, nudné, fajn a velká láska. Ale ty čtyři si nechme na jindy a příběhy o velké lásce (která se již nekoná) se sem příliš nehodí.

Děkuji čtenářce Romaně za zaslaný příběh.