Hororové rande čtenářky Romany

Je to tu. Mám se učit na státnice, ale jaksi se k tomu nemohu dokopat a tak trávím čas psaním. Nepředpokládám, že mne toto vynese do „světel reflektorů“, ale při dobré vůli a mé snaze zase trochu někoho pobavím a rozptýlím od učení či lovení partnerů na bezduchých místech, kterými seznamky bezesporu jsou (což neznamená, že je zatracuji).

Rozhodla jsem se tedy, že po eseji napíši i svůj vlastní zážitek, abyste si nemysleli, že tu pouze parazituji a přitom se nepodělím o své seznamkové historky. A tak přidávám svou špetku do mlýna seznamkového bláznovství dnešní doby i já... Původně jsem si myslela (alespoň jsem to předevčírem říkala svému výjimečně povedenému rande z badoo), že jsem se sešla asi jen 3x - 4x přes net (úmyslná lež to nebyla, to jsem si totiž pamatovala jen ta dobrá, či zcela extrémní setkání), ale zapojím-li svou paměť vskutku pořádně, vybaví se mi jich takových šest! (Ne, že se teď přihlásí někdo další a řekne, že se mnou byl na rande z netu!!!! Já si totiž už nikoho dalšího nepamatuji!)

Ale k věci.

Před pěti lety jsem přišla do Prahy, téměř nikoho tu neznala a hodlala to změnit. Nepotřebovala jsem primárně najít vztah, ale někoho, s kým bych občas něco podnikla a necítila se opuštěná. Nenapadlo mne tedy nic lepšího, než si dát inzerát na lide.cz a to včetně fotky. Přísahám bohu, od zveřejnění inzerátu se na mém emailu do hodiny objevilo přes sto vzkazů. Původně jsem z toho byla velice nadšená. Fakt síla! Říkala jsem si, že není možné, abych z takového množství něco nevybrala a tak jsem se pomalu pustila do čtení... Tím jsem ale rozjela něco jako nekonečný příběh. Romance pro křídlovku oproti tomu byla nic. Tolik básniček a oslavných ód na mou osobu?! Trubadúři 16. století by se mohli inspirovat. Ovšem těch nepovedených vzkazů se také našlo dost! Holku do pelechu na jednu noc ze mne ale žádný z nich udělat nedokázal. Být tam nějaký vysportovaný frajer, tak možná, ale Smolíček pacholíček.

Čtení bylo ve všech směrech netypicky, ale dobře stráveným večerem - smích střídalo rozhořčení a rozhořčení nadávky takové povahy, jaká mi není obvykle příliš blízká. V mém inzerátu stálo, že hledám pohledného a inteligentního kluka, který není lenivý atd. Jednoduše to měl být někdo na úrovni, ale přesto normální (přičemž v mých dvaceti jsem byla zcela nepoznamenaná jakýmkoliv vztahem a tak mé nároky nebyly nikterak vysoké, dnes by můj inzerát rozhodně nekončil dvěma řádky). Přesto mi chodily odpovědi od negramotů různých forem, blbů ještě různějších forem a naprostých zoufalců zcela bez formy. Krásný, či pohledný nebyl nikdo. Inteligentní by se mezi tou bídou našel, ale bylo mu třeba přes třicet a to pro mě tehdy bylo jako jít na rande s tátou. Nečekala jsem prince z pohádky, ale takovou bídu jsem taky nepředpokládala. Odpovědi jsem měla chuť přeposlat někomu vzhledem jako Ošklivka Katka a intelektem jako Paris Hilton. Inzeráty jsem postupně pročítala a s postupem času se stále více čílila sama na sebe, že jsem si ten „podělaný“ inzerát vůbec dávala. Mé ego bylo takřka nulové. A s odpověďmi jsem se také nenamáhala. Byly by totiž jedna jako druhá - "Zbláznil ses? Učebnice gramatiky jsi schoval v první třídě do koše a zrcadlo se ti rozbilo před x lety, když jsi zjistil, jak vypadáš, co?!" Jenže nejsem zlá a oni to taky jistě nemysleli zle. To já jsem udělala chybu, že jsem míru inteligence blíže nespecifikovala a pohled na krásu též neurčila jako obecně vnímanou formu vzhledu. A tedy, když si pak někdo o sobě myslí, že je fešný a nikdo mu to ještě nevyvrátil, pak fešný nejspíš bude! Prostě a jednoduše byla to zoufalost a čtení vzkazů nebralo konce...

Okolo půlnoci, po přečtení více než stovky vzkazů a s úspěšností 0% jsem tento proces ukončila s tím, že ráno moudřejší večera a šla na kutě. Po probuzení mne ale čekalo ještě větší překvapení. Mých sto přečtených vzkazů se během 6 hodin, co jsem si pospávala, rozmnožilo na neuvěřitelných 280 (třeba jste měl někdo víc, ale pro mě to tehdy bylo „dělo“)!!!! Mé nadšení však už moc pozitivní nebylo. Tohle jsem už prostě nebyla schopná pročítat. Řekla jsem si, že ten vyvolený musí být mezi padesátkou náhodně vybraných emailů (náhoda teda moc velkou roli nehrála, spíš nick emailu). Zbytek byl nekompromisně smazán a můj vzkaz ze seznamky s výrazem prohry odstraněn. Probírám se se stále zoufalejším pohledem v mých očích tou slavnou padesátkou a najednou to přišlo. Byl tam on! Mezi tou ranní náloží odpovědí jsem ho našla! Vyjadřování intelektuála, fotka naprosto úžasná. Hnědé vlnité vlasy, hnědé oči. Tělo více než fajn! Prostě „bájo“. Byla jsem tím vyjadřováním a jeho aktivitami tak ohromená, že jsem vůbec nečetla mezi řádky a signifikantní znaky, kterých bych si dnes všimla do půl minuty, jsem zcela přehlédla. Byla jsem tak říkajíc blbá. I když, jak se to vezme, bylo mi dvacet a byla jsem značně nezkušená, takže jsem psychologii lidské komunikace za mák nerozuměla.

Odpověděla jsem naprosto bez váhání a své nadšení ani trochu neskrývala. Vyměnili jsme si pár emailů a já se rozhodla jít štěstí naproti a s klukem, co hraje divadlo, na trumpetu a miluje kulturní život, se sejít. Byla jsem silně poznamenaná studiem střední školy - UMPRUM a tak pro mne byl umělec jasnou volbou (dneska bych umělci nedala hlas ani v komunálkách a i ze mě se stala normální holka). Umělci jsou až moc jiní…

Nicméně, den D se kvapem blížil a já byla více a více nervózní.

Pondělí před pěti lety a pátá hodina večerní se přiblížily a já čekala na smluveném místě – „pizza to go u masárny“. Vkus postrádající místo, ale co, mám pořád připomínat, že mi bylo dvacet, byla jsem téměř neposkvrněná randěním a ještě k tomu sotva znala Prahu a její krásy?!  Nebudu to stále opakovat, to si pamatujte!

Čekání bylo dlouhé, delší než kdy jindy. Pak to ale přišlo, vidím kohosi s nástrojem v ruce. Futrál na trubku to nebyl, byla to kytara, no to vám byl šok! Miluju trumpetisty, ne kytaristy, pomyslela jsem si. Co Teď?! Utéct, nebo mu dát facku se slovy, že se s lháři nescházím?! Nebylo úniku… Ale ne, dělám si legraci! Větší šok pro mne představovala jeho výška, přesněji tedy malost! Já koza se ho nezeptala, kolik měří – první signifikantní znak. Nezeptala jsem se ho ani na to, zda nemá nějaké normální fotky?! Ale, koho by to napadlo?! Měl fotku, na které vypadal na dobrých 185 a jako sám Enrique Eaglesias! Jenže, jak to tak bývá – fotky jsou klamné a denní světlo je potvora. Můj vysněný měl nakonec jen 166cm a Enriquovi se podobaly jen jeho paty!!!! Otřesné! Jak jsem mohla být tak hloupá?! Uvěřila jsem mu jeho krásu na základě toho, že nafotil jeden vizuál pro Vodafone, tehdy Oskar, kam se náramně hodil a kde vypadal po retuši jako lamač dívčích srdcí! A co hůř, já měřím 173 a můj partner musí mít minimálně 182! Přiznávám, chtělo se mi tehdy plakat. To zklamání pro mne bylo strašné. Chápejte, první rande -  očekávání od takové schůzky má jistě každý úplně jiné, dotyčného – dotyčnou si díky skvělým zprávám zbožštíme a čekáme tak, že si padneme do náručí a budeme se oddávat opojným radovánkám lásky! Pan jeden ze 150 byl ale tragický a ani sto Amorových šípů by nemělo efekt, jaký by si kde kdo, hlavně asi pán 166cm, přál.

Prozření bylo hrozné a příliš rychlé. Byl to jeden velký úlet. Ale kdo by mohl být tak zlý a na rande mi místo toho krasavce poslat rádoby umělce a intelektuála nepatrného vzrůstu, který mne nenechal téměř cokoliv říci?! Jeho vyřídilka byla bez hranic a jeho potřeba mi převyprávět celý svůj život byla také neukojitelná. Další „děs“, kterého jsem si mohla všimnout už při emailové konverzaci. Egocentrici – strašná záležitost! Na rande to nejhorší, co si lze jen přát. I když arogantní frajeři taky vedou. Ale dále k věci. Co si tak vybavuji, už asi po třiceti minutách jsem přemýšlela, jak se z toho vyvléknu. Ta myšlenka byla jako obsese, jenže to kuře, kterým jsem tehdy byla, neumělo jakkoliv milosrdně lhát a natož improvizovat. Prostě jsem čekala až do doby, kdy bylo tak pozdě, že bylo možné jít domu!!! Mezitím mne ale dotáhl do své zkušebny… Kde mi ukázal prázdnou místnost (ani o sexuální sblížení se ten maličký nepokusil – i když díky bohu za to) a pak mne vzal kamsi a kamsi a kamsi a nakonec už jsem byla vysvobozená a v deset večer mohla jít domu!!!

Po cestě domu jsem rekapitulovala… Přemýšlela jsem, zda je pravda, že mužova slovní zásoba na den čítá jen dva tisíce slov, či proč mne nevzal na kafe. Maličkého slovní zásoba čítala totiž tak pět tisíc slov, které vypotřeboval jen na mne a ani zima ho nedonutila pomyslet na teplé kafe. Abych ho nejspíš nestála ani korunu, tak si vymyslel procházení se po ulicích Bubenče, které voněly pouze hromádkami hovínek a očůranými rohy. Vůni teplého čaje a sušenek mi to však nepřipomnělo ani vzdáleně. Kdyby mne tehdy napadlo alespoň utéct! Proč já to vlastně neudělala?! Nooo, za blbost se prostě vždycky platilo a platit bude.

Myslíte si ale, že tím to končí?

Omyl!

Má blbost neměla hranice. Přišel konec, ale doma mne od maličkého čekal email s díky za super den a dodatkem, že mne opět rád uvidí. Zase mne nenapadlo nic lepšího, než říct, že klidně. Strach říct pravdu byl silnější a lhaní mi dělá problémy doteď. Mlžit jsem se sice naučila, ale i tak na to nemám nervy. Panáček to ale hodlal asi napravit, protože mne v závěru emailu pozval do divadla Minor, kde účinkoval. Na to jsem NE říci nemohla. Divadlo miluju a tak jsem to považovala za slušný návrh, který měl být dobrou satisfakcí. Na druhý den jsem měla mít na kase divadla nachystaný lístek, dokonce zadarmo a do třetí řady! Jenže i zde se nakonec projevila má neznalost Prahy a síla mého blbství, protože jsem šla nic netušíc na dětské představení (Minor je známý hrami pro děti), kde jsem byla jediná (vyjma učitelek ze školky) skoro dospělá osoba. Maličký ale nezklamal. Jenže já se z předchozího dne zřejmě vůbec nepoučila. Lístek na kase samozřejmě nebyl a já, když už jsem tam byla, jsem si ho „musela“ koupit sama!

Představení bylo nádherné a maličký tam hrál psa v plyšovém oblečku, což jsem mu, jakožto velkému panu divadelnímu herci, přála. Nakonec jsem za to vážně byla moc ráda, protože jsem doufala, že až hra skončí, on bude mít tolik starostí s tím, jak to ze sebe sundat, že za mnou jistě nepoběží. Ale chyba lávky, byl to rychlík, převlečený za tři minuty a čekající u východu… Vidím ho, on mne ale ne! Tak co teď? Jeho nevšímavost jsem využila ke kvapnému zavření se na záchodcích, kde jsem čekala půl hodiny doufajíc, že odejde, protože si bude myslet, že jsme se minuli. Alespoň v tom jsem měla vážně štěstí…

Odešel…

A jak to bylo potom? Z umělců jsem se vyléčila. Rádoby intelektuály nesnáším, a když jsem se pak ještě někdy s někým hodlala sejít, věděla jsem, kolik měří a zda není jak z Dachau!

Táááááákže, jaké bylo rande číslo dvě, tři, čtyři, pět a šest? Trapné, tragické, nudné, fajn a velká láska. Ale ty čtyři si nechme na jindy a příběhy o velké lásce (která se již nekoná) se sem příliš nehodí.

Děkuji čtenářce Romaně za zaslaný příběh.

Srovnání seznamek by Seznamková královna

díky pochybnostem a spekulacím uživatelů jsem se rozhodla článek odstranit. děkuji za pochopení.

Hodnocení seznamek by Kolík

Napadlo mne, že po těch všech možných eskapádách by nebylo špatné si tak nějak zrekapitulovat kde vlastně úspěšně či neúspěšně člověk ty svoje protějšky loví :-)

 Když bych začal u těch největších, vzpomněl bych na lide.cz … jedna z největších českých sociálních sítí kde mají lidé v profilu možnost zaškrtnou koho a za jakým účelem hledají. Výhoda sítě, je že skoro v každém kraji tam najdete opravdu hodně profilů. Nevýhoda ovšem je, že přes vyplněný seznamovací profil Vám skoro žádná ženská neodpoví. Cca na 100 odeslaných vzkazů jsem dostal tak 5 odpovědí a z toho se po výměně fotek uskutečnily max. dvě rande. Úspěšnost a pravděpodobnost seznámení přes lide.cz mi tedy přijde velmi nízká. Další dost podobný server je libimseti.cz celkem bych řekl, že pro něj platí to co pro lide.cz, ale posledních pár let bych řekl, že je úplně mrtvý. Osobně se mi přes libimseti.cz nepodařilo domluvit ani jedno rande. Pak tu máme servery více zaměřené přímo na seznamování a hledání vztahů. Prvním je seznamka.cz, řekl bych, že ještě před pár lety byla funkční, ale poslední dobou ať už vložím inzerát nebo na nějaký odpovím, je odezva velmi špatná. Mnohdy je viděl, že dotyčná vůbec mojí odpověď nečetla. Přiznám se, že moc nechápu smysl vkládání inzerátů, na které nikdo neodpovídá. Je klidně dost dobře možné, že některé inzeráty vkládají správci aby udrželi zdání většího provozu :-)

 O něco lepší mi přijde stesti.cz, ale i tady je odezva slabší, zase musíte počítat s tím, že musíte oslovit desítky profilů, než se dostanete na nějaké rande. Nejlepší z těchto seznamek mi pak přišlo rande.cz, přes které jsem tedy nějakou ženskou vytáhl nejčastěji. Ovšem taky jsem se přes rande.cz účastnil drtivé většiny takových těch rande, ze kterých by člověk nejraději okamžitě zdrhnul. Potíž je totiž v tom, že jen minimum profilů má fotky a když už nějakou tu fotku dostanete většinou moc neodpovídá realitě.

 Pak jsou tu ještě seznamky typu badoo.cz a mrknuti.cz, ale to už podle mne hraničí s podvodnýma aktivitama. Vylákají z vás peníze za služby, které za to nestojí. Na první pohled je o vás jakoby velký zájem, ale zprávy jsou většinou generovány od nějakých virtuálních robotů a většina slibných protějšků jsou vlastně jen virtuální záležitostí spravovanou správci těchto serverů. Pokud muž hledá vážný vztah tak občas sem tam na nějaké rande po poměrně velkém úsilí vyrazí. Pokud hledá čistě zábavu, je pravděpodobnost takového seznámení velice nízká. Nevím jestli je to nástupem facebooku, ale přijde mi, že v poslední době je tahle forma seznámeni těžší než např. před deseti lety. Výjimku tak trochu tvoří to, když se prezentujete tak nějak jako princ z pohádky. Bohatej, maldej, krásnej, majitel velké firmy, velkého domu a supersportu … prostě pan božský. Tady je odezva skoro na všech jmenovaných serverech poměrně dobrá :-) Tyhle seznamky mají ještě jedno úskalí, ženy většinou vybírají na základě fotky a určitých kritérií. Vůbec se však nebere v potaz určitá chemie osobní přitažlivosti. Mně osobně se pak stalo, že jsem přes net odmítl ženskou, se kterou jsem se pak náhodou seznámil v jednom baru a prožil jsem s ní pěkných pár měsíců. Prostě někdy vám člověk přes net nic neřekne, zdá se nic moc, ale v reálu je všechno jinak a stejně tak obráceně. Někdy se člověk šlechtí, podle komunikace čeká parádní rande a pak by se nejraději neviděl nebo viděl, ale někde hodně daleko od místa dané schůzky :-)

 Říkal jsem si, jak jsou na tom asi ženský? Občas jsem se na to ptal, ale většinou jsem dostal vyhýbavou a neutrální odpověď. Rozhodl jsem se to tedy vyzkoušet na vlastní pěst. Založil jsem profil, který jsem pečlivě vyplnit vtipnejma hláškama včetně detailního popisu intimních a sexuálních preferencí. Dal jsem si věk 30 let a seznamovací rozmezí protějšku 28-35. Výsledek dalece předčil moje očekávání …. v negativním slova smyslu. Přes to, že jsem z počátku měl profil bez fotek, tak hned po vytvoření a zalogování začaly chodit zprávy prakticky od 9 hod. dopoledne až do večera tak s frekvencí 20 zpráv za hodinu. Cca 30 % z toho byly muži nad 50 let. Drtivá většina zpráv zněla asi takhle „Ahoj, jak se máš? Nechceš se seznámit?“ Opravdu, zpráv s tímto textem přišlo dophromady určitě víc než několik set. Přes to, že jsem zaškrtl, že hledám pouze vážný vztah tak zpráv jako „Dáme sexíček?“ přišlo skoro stejně jako těch prvních. Z počátku jsem si sem tam prohlížel profily pisatelů, přišlo mi, že jsou všichni velice podobní :-) Tedy cca 10% vzkazů psali kloni barona Prášila. Majitelé hradů, zámků, velkých firem i rychlých aut. Podle fotky bych je tipnul, ale spíš na průměrné somráky :-) Např. mi psali majitelé filmových studií, filmoví producenti a majitelé modelingových agentur … tohle by celkem na ten sexíček i mohlo fungovat … docela si dovedu představit, že sem tam na to nějaká blbka naletí … a já chobot jsem ze sebe dělal majitele nějaké továrny, když jsem mohl být třeba majitel modelingové agentury :-D

 Po cca týdnu až 10 dnech proud vzkazů trochu ustal. Na nějaké zahraniční seznamce jsem našel fotky opravdu pěkný holky a přidal je do mého virtuálního ženského profilu. Proud zpráv se obnovil, ale tentokrát v takové míře, že jsem je nestačil ani pořádně mazat natož zkoumat jejich obsah nebo odesilatelův profil. Závěrem bych se vás chtěl ženský zeptat jak z těch stovek vzkazů vyberete někoho s kým jdete ve finále na rande? Mně přijde, že nemáte vůbec šanci nějak rozumně zvolit a vybrat někoho s kým to bude stát vůbec za ztrátu času :-)

 Kolík

"Láska bolí" - krásná esej od čtenářky Romany

Věta jako z béčkového filmu. Není snad ale život někdy jako tyhle omšelé filmy? Nejsem pesimisticky založená, ba naopak, ale chci vám říci, jak zbytečné je, se na takové filmy dívat. Změňte repertoár a uvidíte, že váš život bude kvalitnější. Nebojte se změny, neberte hned první film, co se vám dostane do ruky, přebírejte se tou hromadou, kterou v půjčovnách mají. A když se vám nebude líbit, tak ho jednoduše vraťte, ale neztrácejte svůj drahocenný čas s filmem, který vás jen ochuzuje. Vybírejte pečlivě, protože pak najdete ten, který se vám ani po „padesáti“ opakováních nezprotiví.

Jak jednoduché…

Kéž by to s láskou fungovalo tak, jako s výběrem filmu…

Nicméně se vraťme k faktu, že láska bolí. Zajímalo by mě, kdo řekl tuhle trapnou větu? Láska je citový vztah, vzniklý z několika emocí, a jak víme, emoce nebolí. Bolet nás může třeba zlomená ruka, nebo monokl, který vám uštědří psychicky nevyrovnaný magor, jenž si říká váš manžel. Bolí nás naše tělo, ale láska ne. Věta v základu povedeným nesmyslem. Takže to nejspíš řekl někdo, kdo se chtěl za každou cenu prosadit s hodně „duchaplným“ mottem – láskou ztrápený emo nadšenec, či milovník beatníků. Ještě to mohl být Kurt Cobain, kterého láska dohnala tak daleko, že si vystřelil mozek z hlavy.

Čím to ale je, že nás láska bolí? Na to je jednoduchá odpověď. Jenže říct vám jí hned na začátku, nemusela bych se snažit o další řádky a nestala se tak jednou dobrou spisovatelkou.

Láska nás bolí (mluvíme momentálně jen o její nezdařilé formě), ale přesto nás baví. Ze začátku si myslíme, že je láska krásná a mocná čarodějka, ale po nějaké době zjistíme, že je to ve skutečnosti striptérka v laciném klubu - přitažlivá na pohled, ale při bližším ohledání obyčejná děvka. Láska semlela už hodně duší a pohřbila tolik životů, že to nelze spočítat. Pohleďme jen do světa knih… Julie a Romeo by nám mohli vyprávět. Díky těmto románovým postavám si mnoho žen zažilo lásku tak šlechetnou a hory přenášející, že zapomnělo na realitu, která je knihám vzdálená tisíce světelných let. Tyto ženy se uvěznily v představě citu, který je v dnešní době téměř vyloučený. Kdo však takový vztah nalezne, může o sobě říci, že je jako Indiana Jones, který získal zlatý grál.

Současnost ale není dělaná pro velké city. Prchavé povrchní vztahy, milenecké poměry a jednovečerní sexuální eskapády, takový je opravdový obraz lásky. Mlžný a barevný impresionismus zmizel jako pára nad hrncem a objevil se strnulý socialistický realismus. Takto by vám bolest lásky popsal zhrzený umělec.

Avšak neházejme flintu do žita. S láskou to ještě není tak špatné, jen je potřeba pečlivě hledat. Pravdou ale je, že žijeme v době, v níž je vše příliš čitelné a ochuzené o lyriku. Lidé jsou odcizení a internetové prostředí tomu nijak nepřidává. Doba ale není tím nejzásadnějším determinantem vývoje vztahu. Dobu totiž přijímáme takovou jaká je. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá, když jsme si pokrok, který nás vymaňuje z reality, přivodili my sami. Poměrně často se právě v případě neveselé lásky stává, že zapomínáme na ten nejvlivnější činitel - nás samotné. Musíme se naučit analyzovat. Bez toho se dokola vrháme do vztahů, o nichž víme, že nemají smysl. Bez analýzy nás, partnerů a pro nespočet malicherných důvodů nejdeme kupředu. A i když nám dojde, v jakém vztahu žijeme, či přežíváme, stejně v něm ze setrvačnosti zůstáváme po několik dalších zbytečných měsíců a v tragičtějším případě i let. To všechno znamená jediné - jsme zloději vlastního blaha. Tolik promarněných šancí pro nalezení někoho lepšího uběhne a my jsme stále na jednom místě. Z lenosti setrváváme s lidmi, kteří nám nemají co říci. Z nudy či jen proto, abychom nebyli sami, radši přečkáváme vzácné chvíle života s někým, kdo už pro nás nic ve smyslu duchovního spojení neznamená.

Trpíme my, a pokud ne, pak necháváme trpět náš protějšek a to jen proto, že neumíme bojovat sami proti sobě.

Kdysi mi jeden kluk při rozchodu řekl, že láska nestačí. Netušila jsem, o čem mluví, ale pak mi to došlo. Byla to jen chemie, na čem jsme původně chtěli náš další citový život vystavět, ale chemie je příliš vratká pro základy pevného vztahu. Proto se musíme naučit číst sami v sobě a protějšku. Zapomeňme na beletrii, která nám předkládá charismatické rytíře na bílých koních a šlechetné dvorní dámy. Poslouchat srdce bývá mnohdy ušlechtilé, poslouchat instinkty bývá zábavné, ale poslouchat rozum, byť vede válku s naším srdcem, je obvykle záruka záchrany. Je to jediný způsob, jak zajistit, abychom nedleli dál ve vztahu, který nemá budoucnost. Přesto je potřeba naslouchat i srdci, dát prostor komunikaci naší řídící nervové soustavy s branou k naší duši.

Všechny negativní formy lásky prožilo už mnoho párů. Přičemž mnoho je v tuto chvíli dost malé slovo na to, aby vystihlo, jak mnoho. Vezmeme-li v potaz historii, pak láska bolela už nespočet lidí – Anna Boleynová, manželka Jindřicha VIII. pro lásku s ním „ztratila hlavu“, Evžen Oněgin si nechal vrazit meč pod žebra a Werther se na druhý břeh dostal stejně jako Curt.

Téměř každý z nás si tuto holou větu o dvou slovech prožil na vlastní kůži. Kvůli mně se jeden umělec málem upil hořkou whisky k smrti a já jsem si ve svých dvaceti po prvním vztahu myslela, že už se v životě nemohu znovu tak intenzivně zamilovat. Ale dnešek není zítřek. Proto je škoda se o něj ochudit kvůli nezdařilé lásce, nebo bránit jeho návnadám proto, že vedle sebe máme někoho, kdo už by měl být na vlastní cestě životem. Ti šťastní, jichž se to netýká, pořádně netuší, jakého psychického marasmu byli prozatím ušetřeni, nemusí se však ničeho bát, je téměř nemožné, aby se jim toto vyhnulo. Život není dokonalý a mezilidské vztahy ještě méně.

Takže pomineme-li onen nonsens, že láska není živá tkáň a přesto bolí, pak je nutno tuto větu přeformulovat, aby byla výstižnější. „Láska je jako krásné štěně, které si přineseme domu, mazlíme se s ním, a které nám při nejbližší možné příležitosti rozcupuje gauč na kousky čehosi, co jen těžko skládáme dohromady.“ Tragikomické na tom všem je, že jdeme a koupíme hned druhý den nový gauč, jen proto, že má to malé rozkošné stvoření tak nevinný pohled. Nakonec má i tento gauč stejný konec, a tak je to i se zkaženou podobou lásky, její nevinnost je klamná a my příliš slabí na to jí odolat.

čtenářka Romana

Neuvěřitelně mne tato esej nadchla a já Romaně moc děkuji. Je to tak krásně napsané, tak trefné a procítěné, že jsem při čtení této úvahy měla místy husí kůži. Na přání autorky poprosím čtenáře, aby tuto úvahu brali s rezervou, jedná se o autorky nadsázku :)

Adam (30) aneb "kamarád také rád"

Mám skupinku kamarádek, se kterými se pravidelně scházíme večer na vínko. Mezi naše kamarádky se přimíchají občas i různí kluci, co se někde vždy najdou. Tím pádem to obvykle dopadá tak, že jednou do měsíce se u jednoho velkého stolu sejde cca 15 lidí a bavíme se, popíjíme vínko či koktejly a máme příjemný večer. V této společnosti jsem poznala Adama…

Adam je obyčejný kluk, který se kamarádí převážně s holkama a je vidět, že jim rozumí. Ví co chtějí, zná jejich potřeby a je velmi znalý. Je sám a pokaždé jde na akci s námi. Přidal si mne po prvním večírku na facebook a občas jsme prohodili vzkazy na téma, které jsme měli společné. Nikdy jsem v tom neviděla náznak žádného balení, ale tak nějak jsem tušila, že to zkouší všude, kde je to možné.

Poslední večer si již sednul vedle mne a začalo to nevinnými fotkami, pár náznaků k sexu, které jsem brala jako humor. Odpovídala jsem mu se stejnou dávnou ironie a myslela si, že si dělá legraci. Doufala jsem, že z mých odmítavých pohledů a z chladnějšího přístupu odhadne, že u mne nejspíš se sexem nepochodí. Ani ten druhý.

Najednou mi začali přistávat od něj panáky a bylo jich čím dál, tím více. Přidal se pak i další kamarád, který se snažil mi také kupovat pořád nějaký drink, i když jsem jasně dávala najevo, ať si za ten drink nic neslibují. Asi se chlapci na mně domluvili..

Celý večer tedy probíhal v duchu, že okolo mne seděli dva muži a hučeli do mě z obou stran. Poté se nejspíš domluvili a jeden tomu druhému vyklidil pole. Já se bavila tím, že jsem sledovala jejich vítězné výrazy a gesta typu nenápadných herd do zad Adamovi a mrknutí od jeho kamarádů s jejich pocitem, že to nevidím . Já jsem seděla u baru, pila si svoje drinky a lehce se usmívala. Pozorovala jsem kohouty na smetišti, jak se perou o kořist. A smála jsem se do své skleničky s Cuba libre.
Když už jsem měla dost, řekla jsem, že se loučím. Pochopitelně jsem zaznamenala zklamaný výraz obou pánů, ale ani to nepomohlo. Když jsem odešla, začali mi chodit sms zprávy typu počkej, já půjdu s tebou, přijedu teď taxíkem kamkoliv – jen řekni adresu. Můj mobil neustále pípal a vyzváněl. Jednoslovné odpovědi typu NE ,NECHCI, JEDU DOMŮ nepomáhaly, tak jsem se vysprchovala, vypnula si telefon a spokojeně se šla natáhnout do postele :)

Nevím, zda působím lacině či muži to na mně zkouší, ale já už jsem proti barovým šílencům celkem vytrénovaná a otrkaná. Klukům bylo jasně naznačeno, že nic nebude, ale přesto je to neodradilo. Vina se necítím a to, že byli zklamaní, není nejspíš moje chyba.

Dám mužům jednoduchou radu – pokud uvidíte, že vás holka ignoruje, vaše sexuální poznámky vrací s ironií zpátky a na doteky odtahuje ruku, nekupujte jí další panáky. Opravdu, pokud chcete ušetřit, či vás ta holka zaujala více než oběť pro vaše sexuální uspokojení, kupte jí radši kytku a pozvěte jí do kavárny. Třeba vám takhle dá radši a vy si užijete více, než si dotáhnout opilou holku z baru a klátit jí na chodbě paneláku ve stavu, kdy je jí všechno jedno.

A pokud vás láká sex a i přesto chcete sbalit holku v baru na jednu noc, kupte jí prvního panáka a po jeho vypití jí na rovinu řekněte, co byste rádi. Pokud bude povolná a třeba náznakem souhlasí, v pořádku, můžete jí opíjet dál. Pokud však už z prvního drinku ucítíte náznaky toho, že s vámi v tu noc nepůjde a pouze si s vámi u toho panáka ráda pokecá, jděte se svojí peněženkou o stoleček dál.. Ušetříte a vyvarujete se trapasu. A hlavně – VYBÍREJTE SI SLEČNY, KTERÉ NA TYTO AKTIVITY OPRAVDU VYPADAJÍ.

Radim 28 – schůzka jako z módního pekla

I v časovém presu, ve kterém se momentálně nacházím, mi zbyl čas na svojí zálibu. Psala jsem si po facebooku s klukem, který mne oslovil na základě mých příspěvků na stránky časopisu Forbes.
Proč ne, na profilové fotce vypadal docela zajímavě a líbily se mi jeho názory. Chvíli jsme si psali o různých blbostech , o Babišových zálibách a podobně. Neprezentoval se jako blbec a za krátkou dobu mi pozval na schůzku. Souhlasila jsem.

V den D jsem se opět vystrojila, dala jsem si záležet na výběru oblečení a na střízlivém make-upu. Vybrala jsem pečlivě lodičky, kabátek a vyčistila jsem si kabelku, protože měla malý flíček v rohu. Jindy těmto drobnostem nedávám moc velký důraz, ale v ten den jsem si dala celkem záležet, protože to vypadalo na velice zajímavý večer.

Čekala jsem na slíbeném místě a abych si zkrátila čas, na mobilu jsem listovala facebookem. Najednou se objevil.

Ten muž, který přišel, měl cca 170 cm a profilová fotka nebyla zrovna moc shodující. Všechno bych celkem i přežila, ale jak byl oblečený, to mi opravdu dostalo.

Víte, nejsem zrovna typ ženy, která požaduje od muže luxusní hodinky, naprosto vyleštěné boty a nové džíny z nejnovější kolekce. Nezáleží mi na tom, jakou značku muž nosí. Nemám ani ráda nažehlené typy, kteří jdou na rande v obleku, i když se jedná o obyčejnou kávu. Ale co nepochopím je, když muž pozve ženu na setkání a obleče se do pohorek, sešlých a vytahaných manšestrových kalhot s viditelnými známky nošení a bundy, která jistě pamatovala nejednu expedici v Krušných horách.

Podívala jsem se na něj a připadala jsem si trapně. Měla jsem sukni, lodičky a trenčkot, nic extra vážného, ale vypadala jsem jako žena. A jít po boku člověka, který na svůj vzhled nedbá vůbec, mi dělalo celkem problém. Navrhla jsem nejbližší kavárnu a byla jsem tak otrávená z prvního dojmu, že jsem si rande vůbec neužila a bylo to na mne jistě poznat.

Achjo

Hele vole, kde mám káru?

Opět jsem listovala, hledala a usmívala se :)

Pánové s autíčky v profilech jsou jistě fajnšmekři, kteří rádi vystavují na obdiv svoje chlouby. Škoda, že se jim na fotky nevejde jejich dům atd... autíčko ale postačí a oni ví, že budou čekat od peroxidek vzkazy typu "jůůů, ty máš ale krásné autíííško. Nechceš mně povozit?"

a zajisté čekají, že si dotyčnou holčinu odvezou autíčkem pak rovnou do své postýlky :)

Bonus?
Další přírodní muži s rybou.

koukej co jsem ti ulovil, dokonce jsem pro tebe skočil do vody v oblečení :)

z kanceláře jsem si odskočil na ryby a táááááááhla to dopadlo :D

Čím větší, tím lepší. Muži se nejspíš rádi chlubí velkými věcmi :)

Bonus 2:
krasavci z Holandské seznamky:

Seznamkové peklo pana Kolíka

Jestli si myslíte, že jste absolvovali skutečně děsné nebo trapné a podivuhodné rande, poslechněte si, co se mi stalo v minulém týdnu a třeba vám pak to vaše rande přijde jako opravdová pohodička :-) Procházel jsem si zase jednou seznamky a narazil jsem na velmi zajímavý profil. Vysokoškolačka, ředitelka jedné firmy, celkem hezky o sobě psala, a v kolonce kde si píšou intimní záležitosti popis a preferované druhy sexu, že když si to přečte holka z katolické školy, tak tomu nejdřív nebude rozumět a když jí to dojde, desetkrát se pokřižuje … no prostě něco co jsem nutně musel vidět na vlastní oči :-) Komunikace jakž takž, ale nechtěla poslat fotku. To jaro no, psala že hodně sportuje tak jsem si jí samozřejmě představil jako atletickej typ s pěknejma trojkama a krásnou prdelkou … no co no, řekl jsem si, že vzhledem k tomu profilu to risknu … to byla zásadní chyba, jak jsem později pochopil :-) Domluvili jsme si tedy schůzku na přesný čas kdy jsem se měl přihlásit v sekretariátu. Řádně jsem se vyšlechtil, vyleštil boty, že v nich kolemjdoucí mohli pozorovat, jak jsou špatně oholení, vzal čistou košili, sako a vyrazil jsem. Přišel jsem do sekretariátu, tam taková nic moc silnější holka a říkám: „Ahoj jmenuju se ….. a přišel jsem za slečnou M“ Holka v sekretariátu na mne nejdřív hodně divně koukala a pak mi podává ruku a říká: „Ahoj já jsem M, posaď se támhle do sedačky“ a usadila mne ještě vedle dvou podivně vypadajících týpků. Jeden na sobě měl šusťákovou soupravu, jakou mi máma koupila před dvaceti lety na polském targovisku na letní tábor a druhej vypadal dost podobně. Původně jsem je odhadoval na pomocnou ukrajinskou pracovní sílu, která čeká na přidělení práce. Byl jsem takovej lehce otřesenej, protože mi došlo, že M není ředitelka, ale sekretářka, ale především tedy na hony vzdálená mým představám. Snažil jsem se vzpamatovat a honem si promyslet co udělat a v tom se M zvedla, přisedla si k nám a prohodila: „No tak řekněte něco o sobě, kdo začne?“. V následujících pěti sekundách jsem byl naprosto vyvedený z rovnováhy. Došlo mi čeho se to vlastně účastním a se slovy „Hele sorry“ jsem se zvednul a vystřelil jak to jen rychle šlo. V hlavě mi běželo: „No do hajzlu co to jako mělo bejt?“ Slečna sekretářka asi viděla jak její šéf někde pořádá assessment centrum a rozhodla se to použít při výběru partnera nebo co. Musím tedy říct, že jsem zvládnul slečnu s knírkem co mne tahala do sauny a ve finále málem použila v kavárně na WC, dal jsem babu která byla během rande úplně nemluvná a já se snažil až se mi z hlavy kouřilo, ale tohle to teda byl úlet. Ještě mi večer napsala, že je moc škoda, že jsem to vzdal, protože bych byl asi nejlepší. V hlavě mi blesklo … no ty voe ještě abych nebyl vedle tak tvrdé konkurence :-) Jestli to takhle bude pokračovat dál, jsem zvědavej čeho se budu účastnit příště, ale než tohle to snad raději zase ty zalatokopky :-)

Kolík

První rande bylo pěkné a úspěšné. Nemáme však vyhráno!

Máte vyhráno. Nebo možná alespoň v polovině. Pokud jste si padli s protějškem do noty a rande proběhlo příjemně a cítíte, že druhá strana to má podobně, můžete si říci, že jste na dobré cestě za novým vztahem. Ale není to zdaleka výhra. Nyní je na vás, jak se k protějšku zachováte a zda se z pěkného rande vyvine také pěkný vztah.
Vezmu to za sebe. Jsem žena a nemám partnera. Když jdu na rande, vždy se na muže těším. Představuji si, jak to bude probíhat a v hlavě se mi honí několik verzí, jak naše rande může probíhat. A pokud vše klapne jak má a já jdu z rande nadšená, sleduji telefon. A email. Muž není tolik citlivý jako žena, ale určitě se mu honí hlavou podobné myšlenky.
Je dobré se ženě ozvat ještě ten den a poděkovat jí za krásné rande, zeptat se, zda by si to chtěla zopakovat. Není dobré čekat více dní, i když vás kamarádi v hospodě provokují, ať jí necháte „vychladnout“. A my ženy bychom se neměly ozývat první a hned. Je to tak, protože muži jsou lovci a měly bychom jim dát podnět pro to, aby nás mohli ulovit sami. Nechme jim jejich úlohu a počkejme si na odhlas z jejich strany.
Když okolo sebe pozoruji páry, které se spolu dali dohromady, zajiskřilo to a začali se vídat, ale za nějaký čas zase kráčeli svojí cestou, pochopila jsem, že je několik aspektů, proč se lidé tak rychle rozejdou, i když byli ze sebe zezačátku tolik nadšení.
Můj bývalý šéf byl velmi impulsivní a snadno pro něco zahořel a často dělal ADhoc rozhodnutí. Neprospívalo to ani chodu firmy, zaměstnanci byli zmateni a ani v personálním životě mu to nepřinášelo nic dobrého. Zkrátka se více řídil vždy srdcem, než rozumem. A jeho vztahy dopadly všechny podobně. Víte proč?
Vždy bohužel dělal stejnou chybu. Ta holka byla najednou střed jeho zájmu a všechno jiné šlo stranou. Denně jí bombardoval sms, maily a telefonáty, pořád jí uháněl protože se na ní upnul. Zezačátku to všem jeho ženám přišlo roztomilé a byly nadšené, avšak po měsíci už je to přestalo bavit a stahovaly se do klidnějších vod. Poté mi opět přišel brečet na rameno, že je zase sám. Takhle tedy opravdu ne. Tohle však více dělají ženy než muži. Jste zamilovaní a nevidíte nic jiného než polovičku? Je to opravdu nebezpečné, protože všeho moc škodí….
Do poradny mi přišel muž, který je sympatický a velmi společenský. Působí mile a příjemně. Jeho problém, což jsem později zjistila, je abnormální vychloubání a dávání najevo své úspěšnosti a kapitálu. A tímto si zařídil problém, že se na něj lepí samé zlatokopky. Normální holka se zdravými názory si zkrátka řekne, že na takového „boháče“ nemá. Zezačátku prý rande dle jeho popisu proběhne dobře, ale po čase holka o něj ztratí zájem. A on pořád neví proč. Jelikož v jeho vyprávění za každou druhou větou je nějaká poznámka o sobě, o svém luxusním autě, firmě a podobně, bylo mi to jasné. Usmála jsem se a hned mu vysvětlila, kde je zakopán pes. Neuvědomoval si, že tím přitahuje akorát určitou sortu žen, která miluje peníze. Samozřejmě jsou všechny milé a v posteli dobré, snaží se mu rádoby kupovat dárečky v očekávání, že ony později dostanou několikanásobně hodnotnější dary než košile z výprodeje za 199, která se tváří značkově, aby hlavně muž neprokoukl, že je zlatokopka. A později všechny zjistí, že jeho majetek je pouze povrchový a ve finále není tak bohatý, jak se zdá. A tam opět začíná problém. A on se ocitne sám.
Co bych Vám doporučila? Chovejte se přirozeně a nesnažte si hrát na to, co nejste. Přitáhnete si tímto úplně jiné partnery, než jsou pro vás ti praví „na míru“ a zbytečně budete zklamaní. Vím, že je občas těžké se smířit sám se sebou, ale pokud si chcete najít opravdu partnera pro vás, nesmíte se přetvařovat. Nehrát si na prvním rande na to, co nejste, protože dříve než později to vyjde najevo. Ponaučte se z příběhu mého exšéfa. Rolexky na úvěr vyměňte za kvalitní domácí nábytek a Vuittonku ze životních úspor prodejte a zajeďte s kamarádkou na víkend do Amsterdamu. Pokud teda ta kabelka nemá cíleně přilákat pozornost určitého typu mužů, o které máte zájem…
A z prvního příkladu si vezměte ponaučení a začněte se kamarádit s trpělivostí a zdrženlivostí. Pokud víte, že máte tendence lítat po každém seznámení v oblacích, poproste známé, aby vás trochu stáhli na zem a vysvětlete jim problém. Stanovte si hranici denního limitu komunikace, nad kterou nezacházejte. Domluvte se s přáteli, že pokaždé, když budete chtít milované či milovanému nad svojí hranici volat či psát, zavolejte či napište sms určenou pro partnera JIM. A Snažte se neztrácet své dosavadní zájmy a když víte, jací jste, více se na ně při zahoření k novému partneru soustřeďte. Snažte se najít rovnováhu a zlatý střed. Trpělivost růže přináší.

další způsob, jak lze pohřbít vztah.

Chtěla bych Vám představit jeden případ, který jsem nedávno řešila v poradně, protože je to velmi typický příklad, kdy se rozpadá vztah dvou lidí, kteří se mají rádi. Není to zas tak obvyklá situace, ale spousta z vás se jistě po přečtení v této situaci pozná.

Slečna je milá, mladá holka, která je společenská, komunikativní a veselá. Má ráda zábavu a pozornost, jako každá. Seznámila se před několika lety s klukem, který jí velice zaujal a po čase byla obou stran láska, začali spolu chodit a později se stali nerozlučným párem.

On je mladý hodný kluk, který jí má opravdu rád a pomáhá jí, nyní spolu i bydlí a o všechno se starají společně. Jediný jeho problém je, že má koníčka. A ne malého. Je automechanik a veškerý volný čas tráví na dílně a ona je tam s ním. Není zas tolik zapálená do aut, ale pochopila, že je to jeho zájem a pokud chce být s ním, musí něco obětovat. Tráví s ním na dílně mnoho času, i když by si určitě našla jinou a lepší zábavu. Už několikrát naznačovala, že se její přítel zezačátku choval jinak. Vozili se po výletech, zval jí do kina, podnikateli aktivity pouze sami dva. Ale už je to dávno a ona si vždycky posteskne, jaké to bylo skvělé. Má jí rád, ale po svém. A ona to ví, že jí má rád. Ale…

Jejich vztah je po pár letech pořád stejný. Drží se zamilovaně za ruce, pořád se objímají a tulí se k sobě v restauracích ,pomáhají si. Nyní bydlí spolu a starají se o všechny životní starosti společně. Je tu jeden háček. Chybí jí jako ženě pozornost…

Po pár letech společného chození si začala hledat pozornost jinde a začala se kamarádit s muži. Začala si brát to, co jí ve vztahu zkrátka chybí. Je to velmi charismatická slečna a točí se okolo ní ostatní muži. A ona to ví. A tu pozornost si zkrátka hledá u svých obdivovatelů a je jí jedno, zda je ten její ctitel zadaný či ne. Se svými mužskými kamarády podniká různé výlety, nechává se od nich zvát na kávy a večere, pomáhat, píše si s nimi rajcovní sms a provokuje je. Chce být zkrátka ve středu pozornosti, které se jí nedostává. Tím pádem svůj volný čas začala trávit s „kamarády“, kteří se okolo ní točí a dobře ví, že jim není jako žena lhostejná. Udělali by pro ní první poslední a ona to ví. Ale svého přítele miluje a neopustí ho. Jen si chodí pro to,co jí chybí, jinam. A co je na tom nejhorší? Ono mu to je lhostejné, že tráví čas s cizími muži a jelikož o své povaze nejspíš ví, toleruje to.

Myslíte, že takový vztah má budoucnost? On je na ní opravdu milý a když má problém, pomůže jí. Ale po sexuální stránce jí bohužel také nestačí. Na večeři jí nepozve, do kina nechodí, nepřinese jí dárek ani květinu. Dává veškerou svojí energii svému koníčku. Pořád tráví čas pouze mezi kamarády a sami nebyli nikde roky.
První myšlenka mně napadla pochopitelně jako vás – to je ale mrcha proradná. Když se na to však podíváte z jiného hlediska, zjistíte, že té holce zkrátka něco chybí. Říká se, že žena je jako květina. Pokud jí nebudete zalévat, začne pomalu ale jistě uvadat…

Co říci? V tomto případě jsem tedy usoudila, že on se musí změnit. Ona je přece žena a potřebuje přeci vědět, že o ní muž stojí. Co když jí někdy vezme ven, na výlet, přinese jen tak květinu a pozve do kina, kde budou sami. Ona je člověk, který tu pozornost vyžaduje a potřebuje ke svému životu. Každý jsme přeci nějaký a ženy jsou na pocit být milovaná obzvláště citlivé. Máme to zkrátka v genech a nikdo to nezmění.
Pokud on změní přístup k ní, věřím, že nebude mít problém se přestat stýkat s jinými, u kterých si hledá, co jí chybí. Je tímto chováním ve společnosti přátel známá jako krutá lamačka srdcí, ale jen díky tomu, že jí ve vztahu zkrátka něco chybí. Jelikož je charismatická, o muže nemá nouzi. A ona bere to, co je jí nabízeno… a kdyby to nabízel její přítel, brala by jistě několikrát raději. To mi věřte.

Zamyslete se, zda tu stejnou chybu neděláte i vy. Zda jste ke svému partnerovi pozorní a dáváte mu najevo, že o něj stojíte. Jakkoliv. Každý vztah má svoje rituály a jiné způsoby, jak si dávají najevo lásku. Dělejte to častěji, je to jako úsměv. Nic nestojí a zahřeje….

pozdrav z tyrolských Alp

Milí přátelé,

velice se omlouvám, že jsem na Vás neměla poslední dobou tolik času a moje příspěvky nebyly v moc velké intenzitě a na emaily jsem neodepisovala. Mám nyní opět malinko pracovně náročnější období.

Ráda bych Vám poslala pozdrav z Alp, kde jsem byla na zimní dovolené. Včera jsem přijela zpět do ČR a nyní ležím doma s paralenem a čajem s medem, jelikož jsem ledovec o nadmořské výšce 3200 m bohužel neobstála. Moje fyzička tedy má co dohánět.

Děkuji za Vaší trpělivost a již nyní pro Vás mám připraveno několik dalších příspěvků.

Ještě připomínám, že také ráda uvítám Vaše příběhy ze seznamek.

PS: kdo pozná rakouské lyžařské středisko, má malé a bezvýznamné plus :)