Mlíko na plotně :-)

Mám pro vás příběh, který mi poslala kamarádka, která ho někdy dávno četla na jednom diskuzním serveru. Příběh je z pradávných dob jednomegapixelových foťáků, které si mohli dovolit akorát pánové ve fialových sáčkách, mokasínách a bílých ponožkách. Fotka nebylo něco, co by se běžně posílalo mailem. Zato seznamky přes internet už jely na plno :-)

Odepsala jsem na inzerát, který mne velmi zaujal. Podle mailů byl ten kluk milý a tak jsme se dohodli, že se sejdeme. Celé dopoledne jsem strávila v koupelně, patřičně jsem se vyšlechtila, navlíkla na sebe nejlepší oblečení a vyrazila jsem. Podle předchozích popisů jsem očekávala kluka, černovlasého, vysokého 187 cm, vážit měl 80 kg, takže jsem si představovala hezkou postavu. Ten kluk měl VŠ – ekonomku. To mi tehdy imponovalo, když má někdo VŠ přepokládám alespoň střední rozhled a nějakou inteligenci, no ne? Když jsem ale vystoupila na Vyšehradě, kde jsme měli sraz, chtěla jsem prchnout. Ten kluk se snad čtrnáct dní nemyl. Představte si zjev - vytahaný umaštěný kalhoty a propocená košile. Asi k němu nedorazila informace o existenci deodorantů a v podstatě ani koupelen. Vlasy ježatý, postrádající zásah holiče, vypadající jako by si je stříhal sám při sporém osvětlení tupýma nůžkama. Brýle měl po dědečkovi, takové ty umělohmotné rámečky s tak tlustýma sklama, že by se s nima dali škvařit mravenci i když je pod mrakem. Na tváři neoholené strniště. No chtěla jsem v první chvíli prchnout a vymluvit se, že jsem zapomněla mlíko na plotně nebo na něco podobně nejapnýho, ale pak se mi ho zželelo a řekla jsem si, že mě hodina nezabije a že se s ním popovídám. Kdybych zmizela ještě by dostal nějaký mindrák nebo tak něco. Šli jsme tedy na kafe. Byl strašně nemluvný, tak jsem se snažila mluvit něco sama, ale protože nepatřím k lidem, co můžou mluvit neomezeně dlouho a vůbec jim nevadí, že vedou monolog … no po chvilce se mi úplně kouřilo z hlavy a on pořád nic. Hodinka uplynula a já se začala zvedat, když jsme čekali na metro, vypadla z něj zcela neočekáváná věta: „Tak co, jak to vidíš?“ Chtěl jsem říct, že špatně, ale znova se ve mne objevila lítost, tak jsem jen zamumlala, že mu třeba zavolám, že toho teď mám moc a odjela jsem :-)

Protože mne to pobavilo, chtěl bych pobavit i vás ostatní návštěvníky blogu. Jestli se původní autorka textu pozná, ať napíše Seznamkové Královně a vymyslíme nějakou odměnu za použití jejího příběhu :-)

Kolík