Smíšek

Dalším z mých seznamkových pokusů byl „ajťák“ Martin. Podle fotky sympaťák, v mailech nedělal hrubky, byl stejně starý jako já, aktivní a společenský, a měl krásné ruce. Jeho zálibou bylo horolezectví, což mě upřímně děsilo, zvlášť když jsem shlédla fotky z ferrat a tu neskutečnou výšku, ze které mám hrůzu od dětství. Nicméně jsem si řekla, že by po mně něco takového třeba nevyžadoval, že to pro něj třeba není až taková priorita a věnuje se tomu jen občas, a svolila jsem k první schůzce.

Byl už pozdní podzim, když jednoho večera dorazil s kytkou v ruce. Vůči mým 160

centimetrům byl nepřiměřeně vysoký, ale což, na to se nehledí. Co mě ale zarazilo víc, bylo to, že se neustále nervózně smál. Po hodině v čajovně už jsem si nebyla jistá, jestli se směje opravdu kvůli nervozitě, anebo se směje kvůli něčemu mně.

Po čaji jsme se shodli, že se uvidíme i podruhé, a já jsem doufala, že z něj nejistota,

nesmělost a nervozita spadne a už se nebude řehnit. Chyba lávky – smál se pořád. Znovu přinesl květiny a já, protože měl zrovna narozeniny, knihu od Rainholda Messnera.

A pak se týden neozval. Neodpovídal na maily, na smsky, nezavolal... Už jsem to brala jako uzavřenou kapitolu, když jednou v pátek přišla smska, jestli bych nešla do kina. Šla jsem. Svoji prodlevu vysvětlil tak, že měl moc práce a nestíhal vůbec nic. Jedna zpráva „Mám hodně práce, ozvu se ti později.“ zřejmě zabere celý den...

Vybrali jsme si film Kmotr. Chtělo se mi neskutečně čůrat, ale říkala jsem si, že to vydržím. Do té doby jsem ten film nikdy neviděla, a tak když po dvou hodinách pořád nebyl konec, šly na mě mdloby a myslela jsem, že to odnese sedadlo. V každém kině je pochopitelně záchod, ale když už odeznívala scéna, jak jsou všichni zastřelení, očekávala jsem opravdový konec a nepovažovala jsem za nutné se zvedat, když už stejně za chvíli pojedou titulky. Nejely.

V životě jsem tak rychle nešla domů. Následující den jsem Martinovi řekla, že se k sobě zřejmě nehodíme. Obě rande jsem ho musela bavit, neměli jsme vůbec nic společného, jeho neustálý smích se zarýval pod kůži a začínal mě štvát hned v začátku potencionálního vztahu.

Přemluvil mě ale i na třetí rande. Potmě, ve sněhu, na ledě a v mrazu jsme šli na procházku k lesní vyhlídce. Za hodinu jsem byla doma a o svém společníkovi jsem 14 dní neslyšela.

Potom se ozval, jakoby se nic nestalo, že znovu přijede. Přivezl kytici žlutých tulipánů a bonboniéru jako omluvu. Po večeři, u které pronesl jedinou větu, a to že už má knížku skoro přečtenou, a u které jsem ho musela znovu bavit, jsem šla domů s tím, že tento chlap teda fakt ne.

Po další týdenní odmlce mi poslal smsku, že se k sobě asi opravdu nehodíme. A já jemu „Nokonečně jsi to taky pochopil.“

čtenářka Alice