Sejdeme se na hřbitově

Na jeden podaný inzerát mi odpověděl i spolumajitel obchodu s hodinkami Zdeněk. Bylo mu něco málo přes 30, podle fotky byl celkem sympatický a manuálně zručný, což já můžu, takže na sebe první rande nenechalo dlouho čekat. Snažil se zaujmout zbrusu novým autem, ale to na mě neplatí, ať si klidně jezdí třeba na kole, hlavně že bude k světu vzhledově i povahově.
Nebyl. Na smluveným místě na mě čekal chlap tak malinký, že bych ho při svých 160 cm strčila do kapsy kabátu. Jeho podoba naprosto neodpovídala poslaným fotkám. Malinká hlava, malinký ruce, malinký pivní břich a malinký nohy obutý v příšerných červených teniskách. Kdyby mně to v tu chvíli nebylo trapný, otočila bych se na patě a uháněla zpátky domů. Jenže když už si dal tu práci a přijel, nemohla jsem mu to udělat. Bylo mně jasný, že se na mě nalepí jak vosa na cukroví, a tak jsem začala spřádat plán, jak ho co nejlíp odradit. A vyplodila jsem skutečně odpudivý scénář.

I když jsem neměla právě dobrou obuv, svižným tempem jsem obešla všechna zajímavá místa v našem městě. Kolečko hrad-zámek-park s fontánou-vyhlídka-náměstí jsme dali zhruba za půl hodiny. Když mi začal vykládat, jak chodí hrát fotbal, řekla jsem, že já teda zásadně nesportuji, protože mě to vyčerpává, a když běžím, nemůžu celou další hodinu dýchat. Potom mi povídal o tom, jak jeho rodiče odjeli na dovolenou a jemu mezitím v zahradě vychcípali všichni králíci, a jak si jeli koupit štěně maltézáčka x kilometrů daleko a kolik stálo. To už jsme se pomalu dostávali k židovskýmu hřbitovu. Ještě nikdy jsem tam nebyla, a tak mě osvítil nápad, jak celou tu trapnou záležitost ukončit – projevila jsem přání podívat se tam.
Zhruba čtvrt hodiny jsem běhala mezi náhrobky a snažila se rozluštit jména a německé nápisy na nich, což se mi pochopitelně nedařilo, protože německy neumím. Při té příležitosti jsem se zmínila, že se dost zajímám o historii a neskutečně mě to baví. A on se ani tehdy neotočil a neutekl! Při zpáteční cestě k jeho autu se začal nebezpečně přibližovat a já si vrazila ruce do kapes s jedinou myšlenkou – ať na mě, pro Krista pána, nesahá, Bože chraň.
Rozloučila jsem se s ním z uctivé vzdálenosti, protože mi přišlo naprosto nepředstavitelný, že by mi dal i třeba malou pusu, šla jsem domů a čekala, co se bude dít. Večer přišla smska, že jsem ho moc zaujala, ale rande na hřbitově bylo dost nevhodný, že ho to celkem pobouřilo, ale odpustí mi a chtěl by se vidět znovu. Slušně jsem se omluvila s tím, že bohužel nepřeskočila jiskra, a na jeho další přemlouvání už jsem nereagovala.

Jedno plus to ale mělo. Poprvé v životě jsem se cítila jako vysoká žena :)

Čtenářka Alice