Mlíko na plotně :-)

Mám pro vás příběh, který mi poslala kamarádka, která ho někdy dávno četla na jednom diskuzním serveru. Příběh je z pradávných dob jednomegapixelových foťáků, které si mohli dovolit akorát pánové ve fialových sáčkách, mokasínách a bílých ponožkách. Fotka nebylo něco, co by se běžně posílalo mailem. Zato seznamky přes internet už jely na plno :-)

Odepsala jsem na inzerát, který mne velmi zaujal. Podle mailů byl ten kluk milý a tak jsme se dohodli, že se sejdeme. Celé dopoledne jsem strávila v koupelně, patřičně jsem se vyšlechtila, navlíkla na sebe nejlepší oblečení a vyrazila jsem. Podle předchozích popisů jsem očekávala kluka, černovlasého, vysokého 187 cm, vážit měl 80 kg, takže jsem si představovala hezkou postavu. Ten kluk měl VŠ – ekonomku. To mi tehdy imponovalo, když má někdo VŠ přepokládám alespoň střední rozhled a nějakou inteligenci, no ne? Když jsem ale vystoupila na Vyšehradě, kde jsme měli sraz, chtěla jsem prchnout. Ten kluk se snad čtrnáct dní nemyl. Představte si zjev - vytahaný umaštěný kalhoty a propocená košile. Asi k němu nedorazila informace o existenci deodorantů a v podstatě ani koupelen. Vlasy ježatý, postrádající zásah holiče, vypadající jako by si je stříhal sám při sporém osvětlení tupýma nůžkama. Brýle měl po dědečkovi, takové ty umělohmotné rámečky s tak tlustýma sklama, že by se s nima dali škvařit mravenci i když je pod mrakem. Na tváři neoholené strniště. No chtěla jsem v první chvíli prchnout a vymluvit se, že jsem zapomněla mlíko na plotně nebo na něco podobně nejapnýho, ale pak se mi ho zželelo a řekla jsem si, že mě hodina nezabije a že se s ním popovídám. Kdybych zmizela ještě by dostal nějaký mindrák nebo tak něco. Šli jsme tedy na kafe. Byl strašně nemluvný, tak jsem se snažila mluvit něco sama, ale protože nepatřím k lidem, co můžou mluvit neomezeně dlouho a vůbec jim nevadí, že vedou monolog … no po chvilce se mi úplně kouřilo z hlavy a on pořád nic. Hodinka uplynula a já se začala zvedat, když jsme čekali na metro, vypadla z něj zcela neočekáváná věta: „Tak co, jak to vidíš?“ Chtěl jsem říct, že špatně, ale znova se ve mne objevila lítost, tak jsem jen zamumlala, že mu třeba zavolám, že toho teď mám moc a odjela jsem :-)

Protože mne to pobavilo, chtěl bych pobavit i vás ostatní návštěvníky blogu. Jestli se původní autorka textu pozná, ať napíše Seznamkové Královně a vymyslíme nějakou odměnu za použití jejího příběhu :-)

Kolík

Mistr Leonardo

Můj předposlední příběh je obzvlášť výživný, a to v tom, že za blba nebyl jen onen chlap, ale
i já. Na svoji obhajobu můžu říct předem jen to, že jsem tenkrát byla opravdu hodně zoufalá
z rozpadu dlouholetého vztahu a hledala jsem někoho, kdo mě prostě zachrání.

Mistr si na seznamce přezdíval Leonardo plus nějaké další znaky k tomu, a bylo mu 30.
Jméno bylo kvůli italským předkům exotické, ale já si ho počeštila na Lukáše. Pracoval ve
firmě, která radila krachujícím společnostem, jak znovu prosperovat a uchytit se na trhu.
Obchodoval s akciemi a podle svých slov byl na úrovni společensky i finančně. Žil v hodně
vzdáleném městě, ale to prý není překážka. Podle svých slov hledal ženu na celý život, hledal
jistotu a někoho, kdo ho neopustí po první větší hádce. Nějak se mi ze začátku nezamlouvalo,
že by za mnou chlap dojížděl 250 kilometrů třeba 3x týdně, a tak jsem se sešla ještě se
dvěma dalšími kluky, co mi odpověděli na inzerát. Nic extra zábavného ani pikantního na
těch rande nebylo, kromě chlapova dotazu „Nechceš jít ještě na záchod?“, takže vás tím
nebudu zatěžovat.

Po těchto dvou špatných rande začala s Leonardem čilá smsková konverzace. Výborně jsme
si rozuměli a časem to přerostlo i v jakýsi cit. Znali jsme se už asi půl roku a já z něj pořád
nemohla vypáčit fotku. A nemohla jsem ho přimět ani ke schůzce. Normální, rozumná
a racionálně uvažující žena by ho dávno poslala někam, ne však já. Tehdy jsem trpěla
nepochopitelným zatměním mysli a uvěřila bych mu i to, že je monacký kníže a přijede si pro
mě v bílém sporťáku.

Když mělo po roce známosti konečně dojít k prvnímu rande, chlapce po cestě rozbolela
záda a místo u mě skončil u maminky v Olomouci. Asi za týden jí půjčil do obchoďáku svoji
peněženku a ona mu ji ztratila. Neměl nic – kreditní karty, občanku, peníze… A nemohl tudíž
ani přijet, i když ho záda už tolik nebolela. Prostě neměl na cestu a neměl si jak vybrat z účtu.
Okamžitě si zažádal o nové doklady a další měsíc zůstalo zase jen u smsek.

Potom mu začaly docházet peníze, neměl na telefon a neměl ani na zaplacení internetu.
Ale vypůjčil si od jakéhosi Franty a konečně se uvolil, že přijede. Vlakem. A já jsem se, celá
šťastná, uvolila, že nám zaplatím víkend v nejlepším hotelu u nás ve městě včetně snídaně.
V den D jsem na vlakovém nástupišti vyzvedla asi 175 cm vysokého blonďáka v obleku a bílé
košili Ferrari. Ubytovali jsme se a šli na večeři. Dal si pstruha a celou dobu velebil klid, který
ve svém městě nemá. Prý si připadá jako v lázních.

Na pokoji jsme si dlouho do noci povídali. Dodnes děkuju bohu, že mezi námi k ničemu
dalšímu nedošlo, protože bych se musela fackovat ještě dneska.

Ráno jsem zaplatila útratu a odvezla ho zpátky na vlakové nádraží. Odjel s tím, že se zase
brzy uvidíme. Večer mi napsal e-mail z internetové kavárny, že by ke své práci nutně
potřeboval nový notebook. Zajistilo by mu to příjmy a neomezily by ho ztracené doklady,
na kterých mimochodem úředník spletl datum narození, a museli je předělávat. Lhůta pro
dokončení byla další měsíc. Na koupi počítače mu chyběly rovné 3000 Kč a já jsem mu je na
další krátké schůzce půjčila s tím, že mi je další týden vrátí. Těšila jsem se, že znovu rozjede

podnikání a že se, podle jeho slibů, budeme vídat daleko častěji.

Samozřejmě že se potom ozýval čím dál míň. Posílal 1 e-mail denně, někdy ani to ne, nebo se
neozval vůbec celý týden. Byla jsem do něj opravdu zamilovaná, probrečela jsem několik nocí
a ptala se sama sebe, proč teda jako tvrdil, že mě nikdy neopustí.

Následující dny jsem poslala několik e-mailů s tím, co si o něm doopravdy myslím a jak moc
mě zklamal. Jako odpověď přišlo, že v současné době nemůže mít vztah-nevztah a končí se
mnou. Můžu si za to prý částečně sama, protože jsem mu napsala věci, kvůli kterým o mě už
nestojí.

Tato roční známost pro mě byla velká zkušenost, ovšem draze zaplacená. Dodnes nevím,
jestli to byl opravdu podvodník a já jsem jen hloupě naletěla stejně jako třeba další ženy,
nebo jestli říkal pravdu. Na vzkaz s mou adresou, kam mi může vrátit půjčené peníze,
pochopitelně neodpověděl a už nikdy se mi neozval. Na policii jsem nešla – jméno mohlo být
smyšlené, bydliště jsem neznala, IP adresu počítače jsem si zjistit neuměla – a s tím toho moc
nevyřešíte, že… Profil má sice pořád aktivní, jen z něj smazal všechny fotky a informace, a
podle data návštěv na něj moc často nechodí.

čtenářka Alice

Sejdeme se na hřbitově

Na jeden podaný inzerát mi odpověděl i spolumajitel obchodu s hodinkami Zdeněk. Bylo mu něco málo přes 30, podle fotky byl celkem sympatický a manuálně zručný, což já můžu, takže na sebe první rande nenechalo dlouho čekat. Snažil se zaujmout zbrusu novým autem, ale to na mě neplatí, ať si klidně jezdí třeba na kole, hlavně že bude k světu vzhledově i povahově.
Nebyl. Na smluveným místě na mě čekal chlap tak malinký, že bych ho při svých 160 cm strčila do kapsy kabátu. Jeho podoba naprosto neodpovídala poslaným fotkám. Malinká hlava, malinký ruce, malinký pivní břich a malinký nohy obutý v příšerných červených teniskách. Kdyby mně to v tu chvíli nebylo trapný, otočila bych se na patě a uháněla zpátky domů. Jenže když už si dal tu práci a přijel, nemohla jsem mu to udělat. Bylo mně jasný, že se na mě nalepí jak vosa na cukroví, a tak jsem začala spřádat plán, jak ho co nejlíp odradit. A vyplodila jsem skutečně odpudivý scénář.

I když jsem neměla právě dobrou obuv, svižným tempem jsem obešla všechna zajímavá místa v našem městě. Kolečko hrad-zámek-park s fontánou-vyhlídka-náměstí jsme dali zhruba za půl hodiny. Když mi začal vykládat, jak chodí hrát fotbal, řekla jsem, že já teda zásadně nesportuji, protože mě to vyčerpává, a když běžím, nemůžu celou další hodinu dýchat. Potom mi povídal o tom, jak jeho rodiče odjeli na dovolenou a jemu mezitím v zahradě vychcípali všichni králíci, a jak si jeli koupit štěně maltézáčka x kilometrů daleko a kolik stálo. To už jsme se pomalu dostávali k židovskýmu hřbitovu. Ještě nikdy jsem tam nebyla, a tak mě osvítil nápad, jak celou tu trapnou záležitost ukončit – projevila jsem přání podívat se tam.
Zhruba čtvrt hodiny jsem běhala mezi náhrobky a snažila se rozluštit jména a německé nápisy na nich, což se mi pochopitelně nedařilo, protože německy neumím. Při té příležitosti jsem se zmínila, že se dost zajímám o historii a neskutečně mě to baví. A on se ani tehdy neotočil a neutekl! Při zpáteční cestě k jeho autu se začal nebezpečně přibližovat a já si vrazila ruce do kapes s jedinou myšlenkou – ať na mě, pro Krista pána, nesahá, Bože chraň.
Rozloučila jsem se s ním z uctivé vzdálenosti, protože mi přišlo naprosto nepředstavitelný, že by mi dal i třeba malou pusu, šla jsem domů a čekala, co se bude dít. Večer přišla smska, že jsem ho moc zaujala, ale rande na hřbitově bylo dost nevhodný, že ho to celkem pobouřilo, ale odpustí mi a chtěl by se vidět znovu. Slušně jsem se omluvila s tím, že bohužel nepřeskočila jiskra, a na jeho další přemlouvání už jsem nereagovala.

Jedno plus to ale mělo. Poprvé v životě jsem se cítila jako vysoká žena :)

Čtenářka Alice

další podivuhodné příběhy :)

Ráda bych přispěla svou trochou do mlýna a popsala pár svých zásadních „známostí“

z internetu.

Po rozchodu se svým dlouholetým přítelem, bylo mi 26let, jsem si na seznamce

založila profil a celkem brzy se sešla s jedním klučinou, který dojížděl do práce do města, ve kterém bydlím. Byl o 4 roky starší (tehdy 30let), VŠ, vozidlo střední třídy, celkem slušně vypadal, bylo mi s ním dobře a… bydlel u rodičů v RD. Vídali jsme se asi 1,5 měsíce a kdykoli mohl, upřednostnil rodinu přede mnou. Jsem tolerantní, mám ráda svůj volný čas, ale jsou jisté meze. Když řekl, že se v zimě uvidíme málo, jelikož nejezdí v zimě vůbec autem, to už bylo na mě moc. Viděli jsme se totiž jen občas mezi 15-17 hod, kdy on skončil v práci, o víkendech téměř vůbec. Na noc u mě nechtěl zůstávat, protože by musel vysvětlovat mamince, kde byl. Vztah jsme brzy ukončili.

Po nějaké době jsem se seznámila s dalším mužem (36let). Říkám mu ředitel.

(zeměkoule samozřejmě), ve skutečnosti to byl spolumajitel jedné celkem úspěšné firmy. Ještě ten večer, kdy jsme si napsali, jsme si vyměnili tel čísla a on mi ihned zavolal. Povídali jsme si asi 15minut. O dva dny později jsme se dohodli, že mě vyzvedne a odveze k němu. Rozumějte, ano, byla jsem, tedy jsem, mladá a hloupá. Dnes bych to už neudělala, ale naštěstí pro mě to dopadlo dobře. Měl tenkrát zlomenou ruku, prohlašoval, že je naprosto neškodný.

Nabyla jsem stejného dojmu. Přijel pro mě přesně na chlup, jak jsme se domluvili. Což u lidí oceňuji. Byl podzim, já oblečená do riflí a černé vesty s kožíškem, na nohách tenisky. On se obléká taky sportovně, takže jsem neviděla důvod, proč bych se měla fintit jako primadona. Ráno mě stejně měl vidět bez řasenky a podobných holčičích propriet. Holt ber nebo nech být. Věšet se nebudu. Přijel krásným černým mercedesem s koženým interiérem. První, co mě napadlo: „Tak to jsem trochu jinde…“ Upřímně, spadla mi trochu brada. Když jsem nastoupila, seděl uvnitř vzhledově naprosto průměrný typ, jiný, než na fotkách. Myslím, že zklamání bylo oboustranné. V každém případě mě odvezl k sobě domů a choval se ten večer opravdu slušně. Žel bohu, ačkoliv měl krásný dům, krásné auto a fyzicky

mě přitahoval (měl postavu, která mým hormonům nedala spát), tím to haslo. V hlavě měl jenom peníze a sebe. Jen občas z něj vypadlo něco, s čím jsem se dokázala ztotožnit. Neměli jsme si co říct. I když jsme se pak spolu vyspali a sem tam jsme se viděli, nic víc, než sex v tom z obou stran nebyl.

Další byl manažer, amatérský fotograf, který miloval hudbu, 34let, VŠ. Zvláštní

člověk, který mě naprosto fascinoval svým stylem života. Fyzická přitažlivost byla šílená, ale ta fascinace i přitažlivost mě brzy přešla. Jen co jsem zjistila, v jakém kutlochu bydlí a jaké má hygienické návyky.

Když se loni konaly Colours of Ostrava, zašla jsem si na kafe s dalším manažerem.

33let, VŠ, napůl cizinec. Byl hezky oblečený, nebydlel u maminky, nemluvil špatně o bývalkách, příjemně se mi s ním povídalo, a přestože mě tolik nepřitahoval, jeho šedinky v černých vlasech se mi moc líbily i to jaký byl/dodnes je. Začala jsem se s ním více vídat a říkala si: možná??? Poté, co jsem s ním strávila noc, se z něj stal můj dobrý kamarád, se kterým si voláme, občas zajdeme na kafčo, na procházku….

Není to tak dávno, vlastně je to ještě čerstvé, jsem se začala vídat s klučinou, taky

33let. Prý VŠ, manažer, 3 děti… Shodovali jsme se v tolika věcech, že to bylo až podezřelé. Brzy se z něj stala neskutečná stíhačka a zjistila jsem, že mi lhal snad i v tom, jak se jmenuje. Odmilovala jsem se velice rychle. Když jsem četla „tisíce tváří pana Daniela“, jako kdybych to prožila, jen o něco déle. Doprčic, vždyť to bylo téměř to samé, i Daniel se jmenoval . Tedy aspoň to tvrdil. Věřila jsem mu tak 5% toho, co mi řekl, ale čekala jsem, co mi nakuká příště a jak vybruslí z některých lží. Tak trochu kočka s myší. Jen si nejsem jistá kdo byla myš. Asi spíše já.

I přes nějakou tu negativní zkušenost mám více těch pozitivních. Poznala jsem pár

moc příjemných lidí, kteří mi nějakým způsobem rozšířili znalosti. S některými jsem pořád v  kontaktu a jsem za ně ráda. Po těch dvou letech, kdy jsem se prakticky pořád považovala za single, se dívám na všechno jinak. Hlavně když jdu s někým cizím na kafe, neberu to jako rande, ale příležitost někoho poznat, kdo mi ukáže něco, co neznám a něco nového mě naučí. Třeba i to „jak přežít hodinu konverzace s blbcem“, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. Ačkoliv se bavím nad příspěvky Kolíka, na druhou stranu, buďme upřímní.

Kdyby neexistovali muži, kteří přesně o tyhle typy stojí, tak by to ty holky nedělaly. A kdyby to chlapům u ženských tak snadno neprocházelo a ony si je nepustily pod sukni kolikrát na první schůzce,… vlastně chlapi by se o to pokoušeli pořád, jsou nepoučitelní.

Přiznávám, jsem náročná. Chci chlapa, který je na úrovni, který mi bude imponovat

tím, jaký je, co umí, co dokázal, budu si s ním mít co říct a dokáže slušně zajistit rodinu. Možná mě to taky řadí do zástupu zlatokopek a naivních husiček, kdo ví.

příběh čtenářky

Smíšek

Dalším z mých seznamkových pokusů byl „ajťák“ Martin. Podle fotky sympaťák, v mailech nedělal hrubky, byl stejně starý jako já, aktivní a společenský, a měl krásné ruce. Jeho zálibou bylo horolezectví, což mě upřímně děsilo, zvlášť když jsem shlédla fotky z ferrat a tu neskutečnou výšku, ze které mám hrůzu od dětství. Nicméně jsem si řekla, že by po mně něco takového třeba nevyžadoval, že to pro něj třeba není až taková priorita a věnuje se tomu jen občas, a svolila jsem k první schůzce.

Byl už pozdní podzim, když jednoho večera dorazil s kytkou v ruce. Vůči mým 160

centimetrům byl nepřiměřeně vysoký, ale což, na to se nehledí. Co mě ale zarazilo víc, bylo to, že se neustále nervózně smál. Po hodině v čajovně už jsem si nebyla jistá, jestli se směje opravdu kvůli nervozitě, anebo se směje kvůli něčemu mně.

Po čaji jsme se shodli, že se uvidíme i podruhé, a já jsem doufala, že z něj nejistota,

nesmělost a nervozita spadne a už se nebude řehnit. Chyba lávky – smál se pořád. Znovu přinesl květiny a já, protože měl zrovna narozeniny, knihu od Rainholda Messnera.

A pak se týden neozval. Neodpovídal na maily, na smsky, nezavolal... Už jsem to brala jako uzavřenou kapitolu, když jednou v pátek přišla smska, jestli bych nešla do kina. Šla jsem. Svoji prodlevu vysvětlil tak, že měl moc práce a nestíhal vůbec nic. Jedna zpráva „Mám hodně práce, ozvu se ti později.“ zřejmě zabere celý den...

Vybrali jsme si film Kmotr. Chtělo se mi neskutečně čůrat, ale říkala jsem si, že to vydržím. Do té doby jsem ten film nikdy neviděla, a tak když po dvou hodinách pořád nebyl konec, šly na mě mdloby a myslela jsem, že to odnese sedadlo. V každém kině je pochopitelně záchod, ale když už odeznívala scéna, jak jsou všichni zastřelení, očekávala jsem opravdový konec a nepovažovala jsem za nutné se zvedat, když už stejně za chvíli pojedou titulky. Nejely.

V životě jsem tak rychle nešla domů. Následující den jsem Martinovi řekla, že se k sobě zřejmě nehodíme. Obě rande jsem ho musela bavit, neměli jsme vůbec nic společného, jeho neustálý smích se zarýval pod kůži a začínal mě štvát hned v začátku potencionálního vztahu.

Přemluvil mě ale i na třetí rande. Potmě, ve sněhu, na ledě a v mrazu jsme šli na procházku k lesní vyhlídce. Za hodinu jsem byla doma a o svém společníkovi jsem 14 dní neslyšela.

Potom se ozval, jakoby se nic nestalo, že znovu přijede. Přivezl kytici žlutých tulipánů a bonboniéru jako omluvu. Po večeři, u které pronesl jedinou větu, a to že už má knížku skoro přečtenou, a u které jsem ho musela znovu bavit, jsem šla domů s tím, že tento chlap teda fakt ne.

Po další týdenní odmlce mi poslal smsku, že se k sobě asi opravdu nehodíme. A já jemu „Nokonečně jsi to taky pochopil.“

čtenářka Alice

Intelektuálka a šovinista :)

Tedy koukám, že blog zase žije … akorát se trochu děsím, jaký to naše seznamování nabírá směr. Lustrování katastru a rejstříků … jak to bude vypadat za deset let? Napíšu Máně, jestli by nešla na kávu a ona mi napíše, ať nejdřív pošlu svůj video log, kde na kameru o sobě prozradím co nejvíc, stoupnu si na váhu a k metru a k tomu připojím soupis majetku a výpis z účtu za posledních 5 let, když projdu tak na první schůzku vezmu vzorky spermatu, aby dotyčná posoudila mojí plodnost a kvalitu DNA.  Ne že bych tedy už dnes ty vzorky sem tam nerozdával, ale většinou (alespoň doufám) nesloužily k posouzení mé genetické výbavy :-) Doufám, že nejpozději za deset let už budu (jak píše Žába) dospělý, budu mít děti a budu impotentní abych se konečně mohl věnovat něčemu “pořádnějšímu“ než honit ženské … třeba chovu brouků :-) Nebo veškerou energii věnuju práci …. ale zase nevím co pak budu s těma penězma dělat, už takhle mi volal včera bankéř, že si mám založit nové konto protože to staré už je plné :-)

Tak nějak jsem si řekl, že už mám dost těch, co chtějí finanční zajištění, dělají mi ostudu tím, že se neumí chovat a rozhodl jsem se tentokrát neupřednostnit vzhled, ale intelekt :-) Nejdříve jsem to uchopil poněkud nešťastně a vytvořil jsem inzerát, kde jsem se popsal jako to nejlepší co může ženská mít a rovnou přidal, že se nebudu scházet se ženskýma, které nejsou ze stejné sociální vrstvy nebo alespoň nemají vysokou školu. Přišly tři odpovědi.  Dvě že jsem debil a třetí něco ve smyslu že mně Světlana moc milovat a když já poslat tisíc EUR do Běloruska ona přiletět a založit šťastná rodina :-)

Pochopil jsem, že tudy cesta nepovede a zkoušel jsem projíždět různé zajímavé profily, zaměřoval jsem se na kréda, životní filosofie, postoje a názory … cokoli co o sobě dotyčné prozradily. Když mne něco zaujalo, zkusil jsem nějak trefně zareagovat a dotyčnou někam pozvat. Nakonec po různých pokusech se ozvala slečna J. Komunikace byla od počátku docela zajímavá, po krátkém úvodu jsme se dostali k sociálně politickým tématům a to se mi moc často na seznamkách nestává. I když se naše názory různě rozcházely, začal jsem být na slečnu J opravdu zvědavý :-) Domluvili jsme si rande s tím, že J chtěla místo na kávu zajít do čajovny. Řekl jsem si, proč ne. Když se přiblížilo naše rande, zavrhl jsem raději svůj normální šatník a vzal si něco obyčejnějšího. Protentokrát jsem bílé kalhoty, hnědé boty, hnědý pásek a modrou košili na manžetové knoflíčky nechal ve skříni a zapátral po něčem “obyčejnějším“. Asi po hodině hledání jsem narazil na mikinu Denim … měla ale díru na břiše, zmáčkl jsem slzu vzpomínek na bujará teenagerovská léta a mikinu jsem hodil do koše. Vzal jsem si nakonec černé džíny, žlutý tenký svetr a v kožených plobotkách jsem vyměnil barevné tkaničky za černé.

Mám čajovny celkem rád, hlavně síť Dobrých čajoven a myslím, že je mám i docela prošlápnuté, ale adresa, na které byla ta, kde se chtěla sejít J, mi nebyla vůbec povědomá. Když jsem dorazil na místo, J už na mne čekala. Přes to, že na fotce, kterou mi poslala byla docela hezká holka … jediné co mne napadlo, když jsem jí uviděl, bylo “tatrmanka“. Na sobě měla, sportovní sandály, takové ty turecké kalhoty … nasrávačky a na horní polovině těla něco co připomínalo koberec s prostřiženou dírou na hlavu. Ještě, že jsem si nevzal ty manžetové knoflíčky, už takhle jsme byli dost nesourodá dvojka. Už okolí čajovny nevypadalo moc vábně, zato vnitřek byl ještě “lepší“. Takovej průměrnej čajovnickej pajzl na předměstí Dillí kam může sáhib jen s ozbrojeným doprovodem. Přes to, že kouř z vodních dýmek nebývá obvykle tak hustý, protože se rychle “rozpouští“, tak jsem viděl, řekl bych tak maximálně dva metry před sebe. Nahuleno jak v dodávce VW dětí květin po dobré sklizni. Sedli jsem si a objednali si čaj. J si objednala kuskus, na který jsem nějak neměl odvahu a také dýmku abychom přispěli do atmosféry neviditelnosti a intimity :-) J byla docela komunikativní a potvrdila, že je celkem chytrá ženská, jenže konverzace se čím dál víc odvíjela úplně špatným směrem. Místo abych jí lichotil, kecal nesmysly a nakonec jí strčil jazyk do krku nebo ruku do kalhotek, jsem řešil sociální stav spoluobčanů, filosofů a vědců a já nevím koho. Pak se mne ptala, co si myslím o rovnoprávnosti žen, na to jsem jí odpověděl, že jsem si nevšiml, že by v některém ze zákoníků byly jiné zákony pro muže a jiné pro ženy (až na výjimky jako je třeba těžba pod zemí :-) a tím jsem asi definitivně skončil. J k našemu stolu pozvala nějaké dva kamarády dredaře, kteří se vynořili z mlhy s tím, že bychom mohli o některých problémech dále diskutovat, že by je zajímal můj názor. Jestli jsem si ještě před chvílí myslel, že bych z ní mohl stáhnout prostřižený koberec a nasrávačky a něco s ní “vyrobit“ tak teď už jsem věděl, že rande je definitivně v řiti. J jsem zhruba naznačil co dělám a tak mne asi pojali jako třídního nepřítele, kterého je potřeba překonvertovat … stal jsem se nechtěně jakýmsi středobodem moc pěkného levicového diskuzního kroužku. Poslouchal jsem, jak by se měl sát o koho starat, na co by měl být nárok a tak dál. Když jsem jim řekl, že si myslím, že každý kdo může, by se měl o sebe postarat sám, že o tom je mimo jiné demokracie a svoboda … vytušil jsem velkou nevoli a situaci jsem vyhodnotil tak, že je čas zvednout kotvy a opustit přístav než přijde tsunami :-) J jsem se omluvil, že už budu muset jít … na bárku jsem zaplatit útratu i za dredaře a vyrazil zase čelit snad světlejším zítřkům. Abych J nekřivdil je to docela hezká a chytrá holka i má docela přehled … jenže levicová intelektuálka je pro mne prostě nepoužitelná :-)

Celé to mělo ještě dohru v podobě emailu, kdy mi napsala, že si o mne myslí, že nejsem hodnej chlap. Nevím tedy, jak na to přišla, ale napsal jsem jí, že takovej ten typ hodnýho chlapa co si ho uloží do telefonu a zavolá mu, až bude chtít něco přestěhovat nebo půjčit prachy fakt nejsem. Ale když jí bude někdy večer smutno, ať zavolá a můžeme si to rozdat :-) Odepsala, že jsem šovinista.

Asi příště zase půjdu na rande s nějakou kozatou blondýnkou, co se jen blbě směje a za pár hodin přesvědčivě zahraje orgasmus :-)

Ba ne, na příští rande chci jít s touhle :-)

Kolík

Zdeněk

Po zralé úvaze jsem se rozhodla napsat příběh se šťastným koncem. Ovšem jak pro koho.

Jedno léto mi odpověděl na inzerát sympatický dvaatřicetiletý obchodní zástupce Zdeněk. Sice bydlel dost daleko ode mě, ale říkal, že má auto a není problém přijet. Měl nově opravený dům a 1x za 14 dní dovážel zboží do obchodu přímo pod mým bytem, jak jsem se později dozvěděla.

Ačkoli byl atraktivní, vysoký a tmavovlasý sportovec, trpěl mindrákem kvůli špatnému sluchu, a neviděl tedy jinou možnost seznámení než přes seznamku.

Na první rande ke mně skutečně přijel tak, jak slíbil. Po počátečním údivu proč si já, taková krasavice inteligentní, dávám inzerát, jsme zašli do restaurace na kávu. Později padla i nějaká mojita, a tak jsem se musela raději dvakrát ujistit, že ho poslouchám opravdu dobře.

„A jak to máš se vztahy? Proč ses rozešel s bývalou?“

„Na Silvestra mi řekla, že už mě nemiluje. Měla problém otěhotnět a navíc mám podezření, že si našla někoho jinýho. A já vůl jsem pro ni udělal všechno. Za svoje peníze jsem opravil její dům, všechno jsem jí koupil, pomohl jsem jí rozjet její vlastní salon, o všechno jsem se staral sám...“

„Hm, i když to tak dopadlo, tak vlastně můžeš být ještě rád, že jste třeba neměli děti nebo jste nebyli manželé, to by potom bylo daleko komplikovanější.“

„Ale já jsem ženatý. To jsem ti neřekl?“

„Ne, na to jsi asi zapomněl...“

Následoval výlev o seznámení, rozchodu, všech jeho vztahových problémech s onou ženou, co mu kdy udělala a proč, a otázka „Ty jsi ženská, ty tomu víc rozumíš – proč mě opustila?“

A pak z něj vypadlo, že se na rozvod teprve chystá, že nemají rozdělený majetek a psa, že to ještě tak rok potrvá, nicméně by mě rád viděl znova. Několik šancí, kdy jsme si povídali v autě kolikrát až do svítání, jsem mu ještě dala. Jenže pak jaksi zblbnul. Byl psychicky na dně, začal chodit k jakési léčitelce a pokusil se o sebevraždu, protože zjistil, že si z nějaké dovolené přivezl bakterii, která ho může kdykoliv zabít. Později ho propustili z práce, manželka ho vystěhovala z domu a přestal se mi ozývat.

Až letos na jaře, tedy asi po třech letech, jsem se z facebooku dozvěděla, že si našel

přítelkyni, pokoušejí se o miminko, sehnal novou práci i bydlení a má se fajn. Přeju mu to.

Jeho bývalá žena čeká dítě s jiným chlapem a vypadá šťastně.

Čtenářka Alice