Eliška

Eliška má ráda divočinu, podobně jako já. Jako kluk z vesnice jsem vždy tíhnul spíše ke kouři z táboráku, než z cigaret, k jízdě na koni více než k motorce a vůně volně vytékající smůly pro mě byla lepší, než kdekterá vonná svíčka. Tím ale nechci spadat do kategorie "dřevorubce". Jízda na koni je úžasný zážitek, navrát k civilizaci však vede vždy přes vanu. Na druhou stranu je nutné říct, že koně do vany nedostanete a i když ho můžete vykoupat ve vhodném vodním toku, neudělá to z něj něco jiného, než opět koně, který dělá smradlavé koblihy, kde ho napadne. Plavení koně, jak se tomu správně říká je mimochodem krásný zážitek a sama Eliška projevila touhu to vyzkoušet, protože dosud na koni pouze jen jela z bodu A do B. Z dalšího dopisování mi vyšla sportovní postava, která stále něco podniká a není to usedlá pipina od televize, sjiždějící podesáté Melrose place. Na sobotní schůzku přišla drobná dívenka připomínající vše, jen ne sportovní postavu. To však byla moje chyba, že jsem si ji takto namaloval ve své hlavě. Pozval jsem jí na zmrzlinu a podle původní dohody jsme se vydali ven z města na výlet k ohradám s koňmi, které byly u nedalekého statku. Neměli jsme v úmyslu na nich jet, jen strávit příjemné dopoledne ve stínu košaté lípy a pohladit přitom ušlechtilé zvíře měl být jen bonus. První varovný znak, nevhodnou obuv jsem přešel s nadhledem, prostě jen chtěla vypadat dobře. Neměla šílené jehlové podpatky, ale do tenisek to také mělo daleko. Pořád jsem ale byl unešen její milostí a výborným vzhledem, už už jsem si představoval jak asi bude vypadat v plavkách, když bude na koni vstupovat po šikmém břehu do vody. Ušli jsme pár set metrů a milý úsměv se pomalu vytrácel. Pořád radostně konverzovala, ale občasné vsuvky typu "Proč to musí být tak daleko?" kazily celkový dojem. Když jsme dorazili na louku, neopatrně jsem ji na její stížnost ohledně bot poradil si je sundat a jít po trávě bosky. V jediném okamžiku si rozepnula pásky na svých sandálcích a vyskočila z nich na rozpálený asfalt cesty. Moc nepřeháním, když řeknu, že hromové "KURVA" zaburácelo v až v nedalekém lese. Dobelhali jsme se do stínu velkého stromu a jali se pozorovat motýly a další havěť. Pokusil jsem se navázat na přerušený rozhovor, ale v půlce věty jí z úst opět vyklouzlo: "Kurva, co to je za smrad?" Ohlédl jsem se k ohradě. Ano, možná pes by poznal, že jsme blízko koním, ale byli od nás tak na padesát metrů. Rozhodl jsem ji trochu poškádlit a na jednoho ihaháka zapískal. Pochopitelně to není kólie, aby ihned přiběhl, ale zvědavost ho spolu ještě s kolegou pomalu přitahovala k ohradě. Eliška s hrůzou v očích sledovala jak se k nám blíží půl tuny masa a rychle vykoktala: "Pojď pryč." Koně
 přišli až ku mě, ale protože jsem pro ně neměl nic zajímavého, zase se vzdálili. Tak jako Eliška, jejíž "sportovní" postava klopýtala po silnici zpět k městu. E-mail, který mi pak poslala mi dokázal, jak hluboce jsem se mýlil, ale jsme jen lidé.
Mimochodem, současné fotky na facebooku ve spodním prádle přesně ukazují, že někdo má hadry na těle a někdo v hlavě. 
Čtenář Josef