„Řidič náklaďáku“

Můj příběh se odehrál docela nedávno, ale na tento zážitek nezapomenu celý život, tím jsem si více než jistá. A nejedná se ani tak o úplně první schůzku, kterých mám za sebou také víc než dost. Jde o dobu trochu pokročilejší, dobu která nastává zhruba tak po 14ti dnech vzájemného oťukávání. Měli jsme před sebou první společnou noc, která měla vyplynout ze situace, kdy jsme si u mě doma otevřeli lahvinku. Nutno říci, že nápadník mě po celou dobu našeho seznamování nešetřil různými báchorkami ze svého 10ti letého pobytu v USA. V podstatě jsem měla získat pocit, že byl pravou rukou Supermana a v důležitých chvílích ho zastupoval při záchraně lidstva. Levou zadní dokázal přeprat dva dvoumetrové černochy, žádná práce mu nebyla cizí, všechno na co sáhnul jen kvetlo, což náležitě oceňovaly místní ženy a dívky svým zájmem o jeho osobu a dokonce i různé regionální plátky se o něm občas zmínily v nějakém duchaplném rozhovoru. No nejsem úplně dnešní a věřila jsem zhruba tak 1/3 informací, trochu mi do jeho amerického snu nepasovala skutečnost, že tam několik let žil s obyčejnou ženou z Polska, o dost starší než on sám a ve finále své „úspěšné“ mise po světě se vrátil doslova s „holým zadkem“. No to nic nemění na faktu, že svůj nejpamátnější okamžik měl zažít v mojí ložnici, v mojí posteli a na mém těle (bohužel).

První co mě mělo varovat, že to celé nebude mít normální průběh, byl jeho pokus o předehru v obýváku na gauči. Ten člověk se při pouhém líbání (u kterého naprosto profesionálně předváděl ústy pohyb stavební míchačky) dokázal tak těžce zadýchat, že jsem měla neustálou potřebu se ho ptát, jestli mu není špatně. Doslova kardiak astmatik v akci, podotýkám, že ani jednou z uvedených nemocí netrpěl a bylo mu myslím 39 let (jistá si úplně nejsem, ale víc to rozhodně nebylo). No co, trval na tom, že je mu dobře, dokonce víc než to a že to dýchání způsobilo jen pouhé vzrušení z tak krásné ženy, jako jsem já (to netvrdím já, ale on J ). Prostě z rozjetého rychlíku nešlo už vystoupit a já jsem se rozhodla to dál neprodlužovat, raději to naopak co nejrychleji hnát do trochu úspěšného závěru. Nastal přesun do ložnice, kde byla docela zima a hlavně tma, kterou jsem hodně přivítala, nemohla už jsem vystát, ten jeho touhou zkřivený obličej. Jenže ani pořádně vyvětraná místnost nezabránila tomu, že jeho tep neustále stoupal, spolu s ním stoupala i jeho provozní teplota, tělo se začalo přehřívat a co udělá takové přehřátí s tělem statného 100 kilového borce? Jasně, že se začne potit. Jenže ono je pocení a pocení. Je velký rozdíl mezi tím, když se člověk orosí, nebo když mu po těle steče pár kapek a nebo když totálně explodují všechny póry na těle a pot se řine v proudech. Samozřejmě, že zde nastala varianta č. 3 a mě ten pot kapal na hlavu, zavřela jsem proto oči, abych neschytala dávku taky do oka, což je dost nepříjemná věc. Jen jsem se modlila, ať to raději ani nekomentuje, ovšem marně: „Já se nějak potim, to bude asi tim vedrem tady“ . Znova opakuji – byl listopad a ložnice byla celý den větrána bez zapnutého topení, tady všechno hrálo spíš na poruchu metabolismu, ne mého J. Už jsem si řikala, že to nějak vydržim, přece jen, je to první naše společná „akce“ a ty někdy bývaj špatný, příště to bude všechno uplně jiný, když v tom to přišlo. Při pokusu o změnu polohy, která byla zároveň pokusem o elegantní otočku se ložnicí ozval jasně identifikovatelný zvuk, kterému zasvěcení znalci tzv. „stupnice prdů“ určitě jinak neřeknou než „chlupatý řidič náklaďáku“  (viz. zvuková ukázka http://www.youtube.com/watch?v=1SstbdvFxPo ). Chlupatý supermanův pomocník s naprostým klidem zahlásil: „Promiň“. Poslední hřebík našeho poznávání zajel do rakve jak po másle a mě zbyla veselá historka na celý život…

Čtenářka Jitka