Koktavý Pepča

Naštěstí jsem se přes seznamku seznamovala naposled tak před deseti lety a jsem ráda čtouc místní příběhy, že už to jako šťastně vdaná nemusím absolvovat Ale ráda se s vámi podělím o dva příběhy.

Koktavý Pepča

Pepčovi bylo 24 a byl zedníkem, ale tehdy jsem jako 18letá také ještě neměla VŠ a

nepřemýšlela jsem nad tím, jestli si se zedníkem můžu rozumět. Před setkáním jsme si psali spíš jen sms než e-maily, takže žádné intelektuální vyjadřování jsem si z toho odvodit nemohla.

V době, kdy jsem se takhle seznamovala, se ještě běžně neposílaly fotky, takže vzhled byl vždycky jedno velké překvapení. Pepča se mi na první pohled moc nelíbil, ale co, o vzhled přece nejde, ne? Důležitá je osobnost, povaha, náhled na život... Takže jsem se nesnažila vymýšlet výmluvy, jak co nejdříve zmizet, ale začali jsme si povídat. U první věty jsem si myslela, že se jen přeřekl, když řekl "Půjdeme ta-ta-tam", ale když to ve stejném duchu pokračovalo, neměla jsem daleko k mdlobám. To bych asi fakt u svého partnera nezdolala, po půl hodině mi to lezlo krkem (i přesto že důležitá je ta povaha, náhled na život... ). Navíc jsme si opravdu neměli co říct. Asi k naprostému fiasku přispěla i strašná kosa, ve které jsme se procházeli po městě, asi aby nemusel případně platit útratu za kafe.

Tohle rande pokračování opravdu nemělo. Až asi po půl roce mi najednou napsal, že má velký problém, že ho stráááášně moc trápí, že ještě neměl holku a jestli bychom se spolu nemohli aspoň vyspat, že by mi za to dal cokoliv, co bych si řekla. Odepsala jsem mu, ať jde do bordelu, když je ochotný za to platit, ale že prý on to chce od normální holky, ne od prostitutky. Už jsem neodepsala.

Kamarádky mi pak říkaly, že jsem blbá, že jsem si měla říct o auto nebo diamantové náušnice, že by to přece za to stálo. To jsem měla teda pěkně naivní kamarádky, jestli čekaly, že by to Pepča opravdu splnil a s platem zedníka by mi kupoval mercedes...

Proč jsi nepřišel?

Někdy v té době jsem si domluvila rande s dalším klukem. Jeho přístup je mi dodnes záhadou. Na první rande nepřišel. Když jsem mu volala, tak to nebral, na sms neodepisoval. Napsal až později, že neměl telefon u sebe a že nemohl přijít už ani nevím, z jakého důvodu. Dala jsem mu ještě šanci. Na druhé rande se uráčil přijít. Byl to opravdu pěkný kluk, fakt se mi líbil, procházeli jsme se, povídali si, bylo to fajn. Na konci schůzky jsme si řekli, že se chceme ještě vidět a že se zase domluvíme. Domluvili jsme se… a on zase nepřišel. Když jsem mu potom psala, napsal, že jak asi mohl přijít, když byl na hokeji. Napsala jsem mu, proč mi to tedy nedal vědět předem. Odepsal, že jsem dobrá, jak by mi to asi mohl dát vědět, když měl vybitý telefon. Ty sms vyznívaly, jakože je to přece naprosto přirozené, že nepřišel, nechal mě čekat, vůbec mu to nebylo blbý,

je to přece normálka, tak co řeším. O nějaké omluvě jsem si mohla nechat akorát zdát. Myslím, že jsme si tenkrát domluvili snad ještě jedno rande (ano, byl fakt hezký), na které zase nepřišel, než jsem to definitivně vzdala. No je to snad normální se s někým domlouvat a pak brát jako samozřejmost, že nepřijdu, a nenamáhat se protějšek nepřipravovat o čas?

Jana