Eliška

Eliška má ráda divočinu, podobně jako já. Jako kluk z vesnice jsem vždy tíhnul spíše ke kouři z táboráku, než z cigaret, k jízdě na koni více než k motorce a vůně volně vytékající smůly pro mě byla lepší, než kdekterá vonná svíčka. Tím ale nechci spadat do kategorie "dřevorubce". Jízda na koni je úžasný zážitek, navrát k civilizaci však vede vždy přes vanu. Na druhou stranu je nutné říct, že koně do vany nedostanete a i když ho můžete vykoupat ve vhodném vodním toku, neudělá to z něj něco jiného, než opět koně, který dělá smradlavé koblihy, kde ho napadne. Plavení koně, jak se tomu správně říká je mimochodem krásný zážitek a sama Eliška projevila touhu to vyzkoušet, protože dosud na koni pouze jen jela z bodu A do B. Z dalšího dopisování mi vyšla sportovní postava, která stále něco podniká a není to usedlá pipina od televize, sjiždějící podesáté Melrose place. Na sobotní schůzku přišla drobná dívenka připomínající vše, jen ne sportovní postavu. To však byla moje chyba, že jsem si ji takto namaloval ve své hlavě. Pozval jsem jí na zmrzlinu a podle původní dohody jsme se vydali ven z města na výlet k ohradám s koňmi, které byly u nedalekého statku. Neměli jsme v úmyslu na nich jet, jen strávit příjemné dopoledne ve stínu košaté lípy a pohladit přitom ušlechtilé zvíře měl být jen bonus. První varovný znak, nevhodnou obuv jsem přešel s nadhledem, prostě jen chtěla vypadat dobře. Neměla šílené jehlové podpatky, ale do tenisek to také mělo daleko. Pořád jsem ale byl unešen její milostí a výborným vzhledem, už už jsem si představoval jak asi bude vypadat v plavkách, když bude na koni vstupovat po šikmém břehu do vody. Ušli jsme pár set metrů a milý úsměv se pomalu vytrácel. Pořád radostně konverzovala, ale občasné vsuvky typu "Proč to musí být tak daleko?" kazily celkový dojem. Když jsme dorazili na louku, neopatrně jsem ji na její stížnost ohledně bot poradil si je sundat a jít po trávě bosky. V jediném okamžiku si rozepnula pásky na svých sandálcích a vyskočila z nich na rozpálený asfalt cesty. Moc nepřeháním, když řeknu, že hromové "KURVA" zaburácelo v až v nedalekém lese. Dobelhali jsme se do stínu velkého stromu a jali se pozorovat motýly a další havěť. Pokusil jsem se navázat na přerušený rozhovor, ale v půlce věty jí z úst opět vyklouzlo: "Kurva, co to je za smrad?" Ohlédl jsem se k ohradě. Ano, možná pes by poznal, že jsme blízko koním, ale byli od nás tak na padesát metrů. Rozhodl jsem ji trochu poškádlit a na jednoho ihaháka zapískal. Pochopitelně to není kólie, aby ihned přiběhl, ale zvědavost ho spolu ještě s kolegou pomalu přitahovala k ohradě. Eliška s hrůzou v očích sledovala jak se k nám blíží půl tuny masa a rychle vykoktala: "Pojď pryč." Koně
 přišli až ku mě, ale protože jsem pro ně neměl nic zajímavého, zase se vzdálili. Tak jako Eliška, jejíž "sportovní" postava klopýtala po silnici zpět k městu. E-mail, který mi pak poslala mi dokázal, jak hluboce jsem se mýlil, ale jsme jen lidé.
Mimochodem, současné fotky na facebooku ve spodním prádle přesně ukazují, že někdo má hadry na těle a někdo v hlavě. 
Čtenář Josef

Michaela

Za uherských dob jsem nevypadal zrovna jako model, čímž trpěla i moje schopnost oslovit dívku přímo. Seznamka byla jako vysvobození z reality plné akné a nepovedených pokusů. Jestliže ale potkáte velmi přitažlivý protějšek v realitě, proč jej znova vyhledávat na netu? Nebylo pro mě těžké zjistit si více o denně vídané neznámé a brzy jsem už měl její číslo, což se tehdy rovnalo potvrzenemu přátelství na facebooku. Pečlivě jsem vypiloval první kontaktní SMS. Byla to nejpomaleji napsaná SMSka v historii a dodnes netuším, jak jsem přípravou 160ti písmen mohl popsat dvě A4 papíru. Pozitivní odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a Míša byla vemi zvědavá, kdo je ten milý pisatel po telefonu. Seškrábal jsem pečlivě na jednu hromadu zbytky mého sebevědomí a přidal velmi potěšující SMS od mé vyvolené, že vzhled je pomíjívý, kdežto charakter a duše přetrvá staletí. Na druhý den ráno jsem si  k ní
 v autobuse přisedl a představil se. Chudák dívka se tvářila jako pytel citrónu ve výprodeji a když konečně vystoupila, bylo vidět, že si velmi oddychla. Duše přetrvá staletí, počkám ještě pár desítek let a pak dáme druhý pokus.
Čtenář Josef

Markéta

Nyní je čas pro příběhy muže :) Milý čtenář Josef mi poslal několik jeho příběhů s rande se ženami, které Vám postupně budu servírovat jeden po druhém. Těšte se na další nálož historek a chlapské části čtenářů snad už nebudu připadat jako pseudointelektuální negramotná feministika :))))



Originální a zajímavý inzerát dával tušit někoho neobyčejného. Zaradoval jsem se, když jsem dostal odpověď, která dále poodkrývala hloubku duše pisatelky. Je zvláštní jak pár písmenek, jen jedna z mnoha kombinací jedniček a nul dokáže o člověku tolik prozradit. Nadšeně jsem souhlasil se setkáním v květnovém parku, kde jsme mohli rozvíjet naše rozhovory dále a přitom se nekonečně procházet. Moc jsme si rozuměli po mailech a těšil jsem se jako malý kluk na čokoládu. Dokonce i počasí přálo a když jsem dorazil na smluvené místo, bylo to skoro jako z pohádky. Jenom princezna chyběla. Domů jsem nespěchal, ale po půl hodině čekání už jsem to vzdával. Nakonec mi přišla omluvná SMS, že nestíhá, ať se nezlobím a že snad bude pěkně i příště. Inu, nenaděláš nic, tak tedy příště. Scénař se ještě několikrát opakoval, doba čekání se zkracovala a nakonec jsem asi na pátý pokus odešel rovnou po
 pěti minutách a na další SMS už neodepisoval. Ona také mlčela a vydrželo jí to tři týdny, pak mi napsala, jak moc jí chybí, že si se mnou nemůže psát a že by mě přeci jen chtěla potkat. Trpělivost růže přináší, říkam si a tak jsem naklusal opět do parku a tentokrát se dočkal! Krasavice na pohled, najednou všechny pročekané minuty byly odpuštěny. Příjemný hlas doprovázel podání ruky a představení, v téhle modulaci poslouchat ty úžasné myšlenky - to je snad sen. Bohužel jsem si toho hlasu moc neužil. Princezna byla asi zakletá do zvukového projevu pařezu a ani sebevětší pokusy nedokázaly ji rozpovídat. Když jsem večer četl její mail, že byla nervózní, tak jsem se nakonec obvinil, že přílišným naléháním jsem vybral pro ni špatné datum. Příště bude lépe a více jsem se tím nezabýval. Na další schůzce jsem opět čekal zbytečně, stejně jako na dalších, kam nepřišla. Volat nemělo v čas
 ech hlasové schránky valný význam, na SMS odpovídala až večer a tak jsem se rozhodl pro radikální řešení. "Zítra se za tebou v pět stavím, budeš doma?" napsal jsem jí. Okamžitá odpověď zněla: "Zítra v pět u jezírka v parku, ju?". Přišla. Krásná a úžasná, leč opět mlčenlivá.
Dodnes vlastně nevím, co se za tím vším skrývalo. Konspirační teorie by umožnovaly osobu volající o pomoc, stejně jako dobře se bavící hlouček "intelektuálek". Pravdou je, že od toho druhého setkání jsem ji už nikdy neviděl.

čtenář Josef

„Řidič náklaďáku“

Můj příběh se odehrál docela nedávno, ale na tento zážitek nezapomenu celý život, tím jsem si více než jistá. A nejedná se ani tak o úplně první schůzku, kterých mám za sebou také víc než dost. Jde o dobu trochu pokročilejší, dobu která nastává zhruba tak po 14ti dnech vzájemného oťukávání. Měli jsme před sebou první společnou noc, která měla vyplynout ze situace, kdy jsme si u mě doma otevřeli lahvinku. Nutno říci, že nápadník mě po celou dobu našeho seznamování nešetřil různými báchorkami ze svého 10ti letého pobytu v USA. V podstatě jsem měla získat pocit, že byl pravou rukou Supermana a v důležitých chvílích ho zastupoval při záchraně lidstva. Levou zadní dokázal přeprat dva dvoumetrové černochy, žádná práce mu nebyla cizí, všechno na co sáhnul jen kvetlo, což náležitě oceňovaly místní ženy a dívky svým zájmem o jeho osobu a dokonce i různé regionální plátky se o něm občas zmínily v nějakém duchaplném rozhovoru. No nejsem úplně dnešní a věřila jsem zhruba tak 1/3 informací, trochu mi do jeho amerického snu nepasovala skutečnost, že tam několik let žil s obyčejnou ženou z Polska, o dost starší než on sám a ve finále své „úspěšné“ mise po světě se vrátil doslova s „holým zadkem“. No to nic nemění na faktu, že svůj nejpamátnější okamžik měl zažít v mojí ložnici, v mojí posteli a na mém těle (bohužel).

První co mě mělo varovat, že to celé nebude mít normální průběh, byl jeho pokus o předehru v obýváku na gauči. Ten člověk se při pouhém líbání (u kterého naprosto profesionálně předváděl ústy pohyb stavební míchačky) dokázal tak těžce zadýchat, že jsem měla neustálou potřebu se ho ptát, jestli mu není špatně. Doslova kardiak astmatik v akci, podotýkám, že ani jednou z uvedených nemocí netrpěl a bylo mu myslím 39 let (jistá si úplně nejsem, ale víc to rozhodně nebylo). No co, trval na tom, že je mu dobře, dokonce víc než to a že to dýchání způsobilo jen pouhé vzrušení z tak krásné ženy, jako jsem já (to netvrdím já, ale on J ). Prostě z rozjetého rychlíku nešlo už vystoupit a já jsem se rozhodla to dál neprodlužovat, raději to naopak co nejrychleji hnát do trochu úspěšného závěru. Nastal přesun do ložnice, kde byla docela zima a hlavně tma, kterou jsem hodně přivítala, nemohla už jsem vystát, ten jeho touhou zkřivený obličej. Jenže ani pořádně vyvětraná místnost nezabránila tomu, že jeho tep neustále stoupal, spolu s ním stoupala i jeho provozní teplota, tělo se začalo přehřívat a co udělá takové přehřátí s tělem statného 100 kilového borce? Jasně, že se začne potit. Jenže ono je pocení a pocení. Je velký rozdíl mezi tím, když se člověk orosí, nebo když mu po těle steče pár kapek a nebo když totálně explodují všechny póry na těle a pot se řine v proudech. Samozřejmě, že zde nastala varianta č. 3 a mě ten pot kapal na hlavu, zavřela jsem proto oči, abych neschytala dávku taky do oka, což je dost nepříjemná věc. Jen jsem se modlila, ať to raději ani nekomentuje, ovšem marně: „Já se nějak potim, to bude asi tim vedrem tady“ . Znova opakuji – byl listopad a ložnice byla celý den větrána bez zapnutého topení, tady všechno hrálo spíš na poruchu metabolismu, ne mého J. Už jsem si řikala, že to nějak vydržim, přece jen, je to první naše společná „akce“ a ty někdy bývaj špatný, příště to bude všechno uplně jiný, když v tom to přišlo. Při pokusu o změnu polohy, která byla zároveň pokusem o elegantní otočku se ložnicí ozval jasně identifikovatelný zvuk, kterému zasvěcení znalci tzv. „stupnice prdů“ určitě jinak neřeknou než „chlupatý řidič náklaďáku“  (viz. zvuková ukázka http://www.youtube.com/watch?v=1SstbdvFxPo ). Chlupatý supermanův pomocník s naprostým klidem zahlásil: „Promiň“. Poslední hřebík našeho poznávání zajel do rakve jak po másle a mě zbyla veselá historka na celý život…

Čtenářka Jitka

Kuře Vindaloo

Celkem mne těší pozitivní ohlas na moje trapná a podivuhodná setkání. Vzhledem k tomu, že někdy píšu jak tatar, mne to těší o to víc. Je vidět, že obsah vítězí nad formou :-) Kupodivu jsem teď absolvoval další malej happyend …i když tedy začal mírně trapně :-)

Musím přiznat, že někdy onu trapnost a podivuhodnost při setkáváních způsobím i já. Asi před týdnem mi volal jeden z mých nejlepších přátel a rovnou se mne ptal, jestli mám večer čas. Když mi prozradil, že má pro mne pěknou kočičku na seznámení … nešlo odmítnou. Máme s kamarádem podobný vkus tak jsem si říkal, že by se na mne konečně jednou mohlo usmát štěstí a odpadne takové to „A sakra … zdrhnout nebo to vydržet?“. Kamarád navrhl, že půjdeme na dvojrande na večeři do jednoho fajn podniku s indickou kuchyní. Když jsme se setkali a kamarád mne představoval oné kočičce, musel jsem uznat, že má opravdu dobrý vkus. Holka byla blonďatá, štíhlá, vysoká cca 180cm, poměrně dost atraktivní a ve velkém výstřihu něco pro co snad neexistuje normální číslování :-) K tomu všemu byla dokonce schopná i normální konverzace :-) Hrozně jsem se hlídal, abych jí furt nekoukal na prsa, ale to se prostě nedalo :-)  Když jsme dorazili do oné indické restaurace, přišla k nám servírka a podala nám lístky. Indickou kuchyni moc neznám, vždycky to pro mne byla taková směsice chutí kdy se člověk kolikrát nemůže rozhodnout jestli mu to chutná nebo ne. Na lístku mne zaujala položka KUŘE VINDALOO … kdo někdy viděl Červeného Trpaslíka, pochopí moje pohnutky. Vzpomněl jsem si na Listra a Vindaloo bylo jasná volba. Navíc s jedním ohníčkem z pěti možných v jídelníčku jsem si říkal, že to bude OK.  Mezitím probíhala čile konverzace, oťuknul jsem si svojí společnost jemně politikou, ekonomikou atd. … tohle dělám vždycky, abych věděl, jestli se mám vůbec snažit nebo jen kývat hlavou a ve vhodnou chvílí jí strčit jazyk do krku a ruku do kalhotek :-) Když přinesli moje Vindaloo byl jsem trochu zklamanej. Vindaloo vypadá jak červenej guláš, což jsem ovšem vzhledem ke konzistenci indických jídel mohl předpokládat. Horší ale bylo, když sem Vindaloo poprvé strčil do pusy. Zjistil jsem, že jeden ohníček na mojí stupnici znamená „pálí strašně moc“, jenže s každým dalším soustem to bylo ještě horší. Za chvíli jsem měl rty jak havajskej domovník, v očích slzy a v hubě už jsem cítil jen nějakou hrozně pálivou hmotu. Zatímco jsem brečel u svého Vindaloo, blonďatá kočka převzala inciativu a začala se mne ptát na nejrůznější názory. Já jen tak pípal a pokyvoval hlavou a dokonce už mne ani moc nezajímal její výstřih. Naštěstí situaci zachránil kamarád a tak nějak zabavil ženský místo mne. Když to konečně trochu polevilo a servírka odnášela můj talíř, říkám jí „Zajímalo by mne, jak chutná něco co má pět ohníčků“. Byl jsem docela rád, že jsem byl alespoň dobře oblečenej, protože bejt takovej chobot a dát si něco co neznám, nebýt schopnej konverzace při seznámí a ještě blbě vypadat to bych nepřežil :-)  Blonďatou slečnu jsem ale přes to zaujal a večer mi přistála SMS, že to bylo fajn a že bychom mohli zase někam zajít. Buď jsem tedy stihl svůj intelekt projevit ještě před tím, než jsem pozbyl schopnosti mluvit a k tomu se jí líbím a nebo je tu druhá možnost, že na “seznamovacím trhu“ je to opravdu velká bída … druhou možnost si samozřejmě nepřipouštím :-)

Závěrem bych chtěl apelovat na vás ženský … pokud máte opravdu výstavní poprsí, na první rande si neberte velkej výstřih, pokud tedy chcete aby se váš partner koukal taky někam jinam než právě do onoho výstřihu. Přes to, že jsem se soustředil a nejsem vyloženě fixovaný na řekněme horní partie, to pro mne představovalo docela problém.

Druhá rada, na prvním rande nic nezkoušejte a jeďte v kolejích, které znáte :-)


Kolík

OBLEČENÍ NA RANDE? „NO STRESS“!

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

„Mácho, Mácho, tys nám s tím májem ale dal! Knižní romantika má do té z běžného života velmi daleko. Měl jsi radši napsat rádce na to, jak tuto romantiku vykouzlit, co si obléct na sebe, jak se upravit, jak se tvářit a o čem si povídat. S tím už mi asi neporadíš, že?! Tak spi dál…“

Jak patetické! Mám mít za hodinu rande a ještě ani nevím, co si vezmu na sebe, protože ani nevím, kam jdeme. Prý překvapení. Kdybychom šli do borového háje, byl by boj s mým šatníkem velmi jednoduchý. Holinky, bunda (nejlépe nějaký starý anorak po dědovi) a tepláky, jaké pak fóry s procházkou po lese. Ještě bychom si nasbírali nějaké houby a měli tak vyřešenou i večeři. Navíc by „rande vous“ v romantickém prostředí nebylo vůbec na škodu, ale dostaňte muže na procházku, natož někam do přírody. Pohodlí kavárny, kina, či fotbalového stadionu je jim mnohem bližší. Paradoxně se má dnešní schůzka, v pořadí třetí, koná taky s Karlem, který není ani božský a ani Mácha. Naše první setkání bylo zcela v jeho režii. Jako režisér naprosto selhal. Čímž nechci říct, že by byl špatný, líbí se mi, ale místa pro naše setkávání vybrat prostě neumí. Karel je marketingový konzultant, ale zásada merchandisingu (správné zboží musí být umístěno na správném místě, ve správnou dobu, v odpovídající ceně, množství a ve správné kvalitě) mu asi nic neříká. Vždyť i rande musí mít jisté náležitosti jako správní lidé, správné místo, či doba.

Nicméně, pro ženu je jednou z nedůležitějších věcí (až po výběru vhodného kandidáta na partnerství) správná volba oblečení. Podle toho, jaké místo onen muž zvolí, si s předstihem několika hodin vybírám něco vhodného na sebe. Je to opravdu zdlouhavá procedura, vzhledem k objemnosti mého šatníku. Muži si ani nedovedou představit ty strasti, které nám schůzka s nimi přináší. Korunu tomu nedávno (ještě před Karlem) dodal Milan, kdy se z rande s ním stala tragédie o třech dějstvích. I „Antigona“ oproti tomu byla fraška. Po takovém povedeném večeru si doma nadávám, že jsem se radši měla obléci do pytle od brambor.

První rande s Karlem se konalo na různých místech. Bylo únavné a zdlouhavé. Jeli jsme na výlet na kolech. Ještě dnes, při vzpomínce na ten den, skáču nadšením. Karel je veliký sportovec, mohla jsem tedy počítat s tím, že něco takového jednou přijde, ale na první schůzce? Proč? Vždyť jsem na sobě měla cyklistický dres, šponovky, helmu, byla jsem zpocená a o make-upu už vůbec nemluvím. Ani trochu jsem nevypadala sexy. Tohle ne, takhle to probíhat nemá. Nicméně i přes to všechno se konalo další, v pořadí druhé rande. Říkám si, že napravím chybu z minula a zapůsobím na něj svým šarmem, ženskostí a elegancí. Navíc si konečně vezmu svou novou kabelku a lodičky od „Prady“. Zašla jsem si i ke kadeřnici, vlasy jsem měla jako bohyně, úsměv na rtech od ucha k uchu, nohy na jehlách se mi nervozitou třásly, šaty, co jsem si na sebe vzala, byly prostě skvostné. Vypadala jsem jako korunovační klenot. Jenže, co mi to bylo platné…Karlův sportovní duch opět zvítězil a já v těch lodičkách byla vytažena na basketbalový zápas. Mám chuť se zastřelit, nebo se vystřelit až na měsíc. Ale bylo by jednodušší tam vystřelit jeho. Míst, kam pozvat někoho na rande je přeci hodně. Do restaurace si mohu vzít své nové letní šaty, podpatky a být krásná při světle svíček. Na koktejl párty mohu jít ve svém třpytivém outfitu. Na ples si mohu vzít krásnou róbu, na procházku po městě můžu mít pohodlný urban styl. Všude můžu vypadat hezky a cítit se dobře, jen ne na kolech a na zápase v elegantním oblečení. Předpokládala jsem, že tentokrát zvolí třeba tu restauraci. Takové Soho, to by bylo ohohoho. Moje představy se rozplynuly a já pochopila, že život není sen a že každý chlap je „jinak nemožný“. Vím, že nikdo není dokonalý, ale já chci dokonalé rande, chci být dokonalá a dokonale oděná. Vždyť i na svou svatbu už mám vybrané šaty, ale jestli si jednou vezmu Karla, tak se budu vdávat asi při seskoku padákem v elastickém trikotu.

Jeden trapas za druhým…Já mu ale utnu tipec, to se bude Kája divit.

Třetí rande, místo opět neznámé. Ani kartářka mi nedokázala říct, kde se schůzka uskuteční. Do jeho hlavy člověk prostě nevidí.

Tentokrát si nečtu Máchův Máj, ani další dojemné, nereálné básně typu Romance pro křídlovku. Koupila jsem si knihu s názvem „Life tastes great, try to do not give it up!“. Fakticky sofistikovaná a edukativní kniha. Díky ní jsem pochopila, co si mám na třetí rande obléci. Hádáte, co by to mohlo být? To by nikdo z vás neuhodl…Má volba byla jasná a ani trochu nezávisela na místě, které Karel vybere pro třetí schůzku. Na „plné pecky“ mi hraje Falco a jeho „Naked I just wanna make it“. Chvíle jeho příchodu se blíží a já nejsem ani trochu nervózní. „Říkám si: „prostě to udělám a bude to, o nic přeci nejde. Navíc už jsme se dvakrát viděli, takže by to nebylo až tak trapné a já bych se nemusela příliš stydět. Navíc, co je špatného na nahém ženském těle?!“

Kája je tady, zvoní u dveří. Jdu pomalu a ještě pomaleji otevírám. Za dveřmi je nějaký fešák v obleku s kyticí bílých růží. Ve chvíli, kdy otevřu, jeho zrak padne na mou hruď, na mé odhalené tělo. Jediné, co na sobě mám, jsou lodičky od „Prady“. V tu chvíli mu kytice vypadne z ruky, z úst je slyšet jen: „já myslel, divadlo dneska…“ Na to mu já s klidnou hlavou odpovídám: „Naked I just wanna make it…“

Do divadla se šlo, i jsem měla možnost si vzít mé oblíbené ležérně elegantní šaty. A po divadle? To už je jiná básnička!

Čtenářka Romana

PS: čtenářka poprosila, abyste mysleli při čtení příběhu na nadsázku :) Jde přeci o zábavné čtení, stejně jako v mých příbězích.

A co vy? Kdo zašle příběh, bude mít malé bezvýznamné plus :)
Vaše seznamková královna
PPS: ten nový blogspot a jeho funkce se mi vůbec nelíbí :( Mám uvažovat o samostatné doméně?

Hledám vztah: zn.Vážné seznámení

Jelikož moc poslední dobou nestíhám, dám Vám sem alespoň pár seznamkových kočiček, aby pánové nenadávali, že sem házím jen samé chlapy :)

PS: všechny opět v profilu pouze VÁŽNĚ

Tady mi zaujal ten smajlík. Nějak nechápu jeho funkci....

Zde je adeptka na vážné seznámení. Nejspíš na hodinové a se sazbou 1500 Kč...

Tato holčina má velmi zajímavý profil, docela mne to zaujalo v kombinaci s fotkou.

Stáří	24 let
Výška	165 cm
Bydlím	xxx
Kouřím	ne
Hledám vztah	partnerský
a to s výhledem	navždy
Inzertní text	hledam lasku

Věřím	v Boha
V církvi	Katolické